Více než 80 procent dotazovaných Němců v průzkumu souhlasilo s tím, aby země nadále využívala jadernou energii. Na změnu názoru je ovšem pravděpodobně pozdě.

Ceny energií v Německu rostou podobně jako u nás, a stejně jako u nás si i němečtí politici lámou hlavu na tím, jak reagovat. V politických kruzích se tak vášnivě debatuje mimo jiné i o budoucnosti tří zbývajících německých jaderných elektráren, které mají být na konci roku odstaveny. Kdyby se němečtí politici řídili přáním laické veřejnosti, debata by ovšem patrně příliš dlouhá nebyla.

V novém průzkumu televize ARD a agentury DeutschlandTrend se totiž pouze 15 procent dotázaných vyslovilo pro to, aby zbývající jaderné elektrárny na konci roku skutečně přestaly pracovat, jak předpokládá dlouho schválený harmonogram ukončení provozu jaderných elektráren.

Zbývající tři německé jaderné elektrárny, které mají být odstaveny do konce roku, provozují energetické společnosti EnBW, RWE a E.ON. Na konci roku 2021 jich ještě bylo šet, tři z nich však byly podle plánu odstaveny.  

Celkem tak země přijde o zdroje, které samy ročně vyráběly tolik elektřiny, že by v podstatě pokryly českou poptávku po energii. Roční výroba se pohybuje totiž kolem 76 terrawatthodin (TWh) elektrické energie. Česká spotřeba v pandemickém roce 2020 činila zhruba 71 TWh.

Vzhledem k současné situaci by 41 % dotázaných uvítalo prodloužení provozu o několik měsíců. Stejně tak 41 % respondentů by považovalo za rozumné využívat jadernou energii i v dlouhodobém horizontu.

Dokonce i mezi příznivci Zelených, kteří jsou k jaderné energii v zásadě obzvláště kritičtí, bylo pouze 31 % respondentů pro dodržení dohodnutého ukončení výroby elektřiny z jádra v Německu na konci roku. Téměř dvakrát více, 61 % příznivců strany Zelených, se vyslovilo pro prodloužení jejich provozu. Ovšem pouze malá menšina, zhruba sedm procent, je pro dlouhodobé užívání.

A půjde to?

Otázkou je, co je v tuto chvíli ovšem provozně možné. Z technického a bezpečnostního hlediska není v principu problém v provozu pokračovat. „Prodloužení provozu technicky nepředstavuje nepřekonatelný problém, provozovatelé by pravděpodobně stihli objednat palivo na potřebnou výměnu, bezpečnost musí být zajištěna do poslední vteřiny na výkonu (tj. do poslední chvíle, kdy reaktor vyrábí elektřinu, pozn. red.) i potom, dokud se z reaktoru nepřemístí veškeré palivo,“ řekla před časem pro Seznam Zprávy šéfka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) Dana Drábová

Faktem ovšem je, že provozovatelé připraveni nejsou. Počítali s ukončením provozu a svou činnost tomu přizpůsobili. Nezajistili si například další dodávky paliva, výcvik dalších zaměstnanců, kteří by chod elektráren zajistili, či nutné zkoušky, údržbu a modernizace k tomu, aby provoz elektráren mohl být prodloužen.

BlokTypVýkon (MW)Měsíc a rok spuštěníProvozovatelV roce 2001 dohodnutý termín vypnutíVypnutí podle rozhodnutí z roku 2010Ukončení provozu schválené po fukušimské havárii v roce 2011
Gundremmingen CVarný reaktor1288Nov-84RWE201620302021
GrohndeTlakovodní reaktor1360Sep-84E.ON201720312021
BrokdorfTlakovodní reaktor1410Oct-86E.ON201920332021
Isar 2Tlakovodní reaktor1410Jan-88E.ON202020342022
EmslandTlakovodní reaktor1335Apr-88RWE202120352022
Neckarwestheim 2Tlakovodní reaktor1310Jan-89EnBW2022
Přehled fungujících reaktorů v SRN. Data: World Nuclear Association

To mimo jiné znamená, že zbylé tři elektrárny by po 31. prosinci 2022 neměly dost paliva na další provoz. Výroba elektřiny v těchto provozech během zimy 2022/23 by tak nebylo o mnoho vyšší, než když budou fungovat pouze do konce roku, tvrdí nedávná zpráva německé vlády na toto téma.

Ta mimo jiné došla k závěru, že aby se prodloužení provozu vůbec vyplatilo, muselo by být nejméně na 3 až 5 let. I tak by podle zprávy v tomto časovém horizontu byl příspěvek jaderných elektráren k celkové výrobě byl relativně malý.

Přání veřejnosti v tomto případě bohužel zřejmě narazí na praktické překážky. Je to jen další případ dlouhodobého dopadu z zjevně přehnaně optimistických očekávání o dalším vývoji energetiky a geopolitické situace z předchozích desetiletí. Německá veřejnost se domnívala, že rizika jaderné energetiky převažují nad přínosy, a navíc pro zemi nejsou až tak důležití: energii je možné vyrobit i jinak. To byl jednoznačný konsensus v německém politice na konci 20. a začátku 21. století. Během několika málo měsíců těžko tuto trajektorii změnit.

Postupná změna

Němci svůj postoj k jádru měnili postupně v souvislosti s rostoucími cenami energií jež před ruskou invazí na Ukrajinu. Už na sklonku minulého roku německá média zveřejnila výsledek průzkumu britské mezinárodní společnost YouGov (zabývá se výzkumem veřejného mínění a analýzou dat). Polovina dotázaných v němu uvedla, že plánované odstavení jaderných elektráren by mělo být “definitivně” nebo „spíše“ odvoláno.

Ještě před několika dny přitom německá média v souvislosti se sílícími hlasy, které volají po prodloužení provozu německých jaderných elektráren, uváděla, že poměr názorů je prakticky opačný. Vycházela přitom z dva roky starého průzkumu, podle kterého šest z deseti dotázaných ukončení používání jaderných reaktorů obhajovalo.

Autoři průzkumu se také ptali na výstavbu nových reaktorů v případě, že by ta znamenala levnější a účinnější snížení emisí oxidu uhličitého. Výstavbu by v takovém případě uvítalo 44 procent dotázaných a 42 procent by ji odmítlo. Na druhé názorové straně bylo v průzkumu 36 procent dotazovaných, kteří uváděli, že by plán ukončit provoz německých reaktorů do konce roku 2022 měl zůstat v platnosti a 14 procent respondentů na tuto otázku neodpovědělo. Výzkum byl reprezentativní a zúčastnilo se jej 2074 lidí.

Jiné průzkumy (shodou okolností také průzkum YouGov) naznačují, že odmítavý postoj části veřejnosti možná vycházel z hlubokého nedorozumění.  naznačují. Podle těchto dat se totiž významná menšina – včetně většiny obyvatel Španělska – domnívá, že jaderná energie produkuje střední nebo vysoké množství uhlíkových emisí (tedy nejspíše oxidu uhličitého). Jeden ze tří Američanů (36 %) je rovněž přesvědčen, že jaderná energie uvolňuje při provozu značné množství uhlíku.

Podle výsledků průzkumu ve většině zemí platí, že čím menší roli chce člověk vidět jadernou energii v národním energetickém mixu, tím spíše si myslí, že produkuje v porovnání s ostatními energetickými zdroji střední nebo vyšší množství uhlíku.

Čas na otočení kormidlem?

Zároveň se ovšem ukazuje, že krize je vhodným okamžikem ke změně. Občané jsou zjevně otevřeni i dalším opatřením v energetice, naznačuje stejný průzkum. Například 81 % dotázaných by vzhledem k současné situaci považovalo za správné urychlit rozšíření větrné energie.

Její rozvoj v posledních letech v Německu stagnoval především kvůli odporu majitelů pozemků a nemovitostí proti dalším stavbám. Jediné místo, kde se daly stavět bez potíží se schvalováním, bylo moře. Ovšem mořské větrné parky jsou znatelně dražší než pozemní větrné elektrárny.

Co se týče dalších kroků v energetické krizi, 61 % respondentů vítá větší využívání uhelných elektráren. Stejný podíl Němců by byl pro dočasné omezení rychlosti na dálnicích, které má také přispět ke snížení spotřeby energie.

Skálu si štěpit nedáme

Krize ovšem nezměnila všechny postoje Němců k energetice. Občané se například staví velmi kriticky k návrhu na podporu těžby zemního plynu tzv. frackingu, tedy „hydraulického štěpení“. Více o něm si můžete přečíst třeba v tomto článku, nyní pouze krátce: Tato metoda umožňuje dostat se k zásobám plynů, které by jinak zůstaly pevně uvězněné ve skále.

Používá se především v podzemních břidlicích, což jsou vlastně velké desky pevného kamene. Některé břidlice obsahují i organické látky. Pokud jsou pod zemí dost dlouho a ve správných hloubkách a teplotách, změnily se tyto organické zbytky na plyn nebo ropu. Ovšem zůstaly uvězněné ve skále.

Při hydraulickém štěpení se skála navrtá, pod velkým tlakem se do ní napumpuje voda (miliony litrů vody), která skálu v okolí vrtu rozdrolí. Tím se plynu v kameni uvolní cesta k vrtu a spolu s vodou začne proudit ven. Během doby životnosti jednoho vrtu se takových štěpení musí provádět několik, aby se zpřístupnily nové zásoby plynu.

Hydraulické štěpení se zkoušelo už před více než sto lety. Ale těžaři břidlicové rezervoáry neměli rádi. Vraceli se k nim jen ve chvíli nedostatku běžných zásob. Například v průběhu světových válek (Německo či Japonsko těžily ropné břidlice) nebo za ropných krizí.

Ovšem na konci 90. let se břidlice vrátily na výsluní z ekonomických i technologických důvodů: těžařské společnosti zvládly spolehlivě tzv. horizontální vrty. To znamená, že nedělají vrty přímo kolmo do země, ale dokážou udělat i několikakilometrové vrty vodorovné. A protože břidlicové vrstvy jsou jako velké a poměrně slabé tabule orientované zhruba vodorovně s povrchem Země, vodorovné vrty se k jejich těžbě dobře hodí. Tím se těžba zlevní, protože vrty jsou pořád na těžbě plynu to nejdražší.

Dodnes zůstává poněkud kontroverzní technologií, přestože v principu (za dodržení odpovídajících opatření) ji lze provádět bezpečně. Ostatně hydraulického štěpení se už desetiletí používá i v českých ropných vrtech a žádný problém s ním nikdy nebyl. Ale těžaři o ní veřejně neradi mluví, má velmi špatnou pověst.

Což je stále vidět i v Německu. I uprostřed krize 56 procent dotázaných odmítlo schválení této technologie pro těžbu naléhavě chybějícího zemního plynu. Pouze 27 procent respondentů toto opatření vítá.

Přitom základní směr německé vlády – tedy vytvoření nezávislosti na dovozu energie z Ruska – podporuje výrazná většina obyvatelstva. 71 procent dotázaných považuje tento cíl za správný, 24 procent za špatný. V západních a východních spolkových zemích jsou však zřetelné rozdíly v názorech: 76 % respondentů v západních spolkových zemích považuje tento cíl za správný. Ve východních státech je míra souhlasu výrazně nižší – 54 procent.

Pravdou ovšem je, že povolení hydraulického štěpení by nevedlo zřejmě v příštích několika letech nemělo žádný znatelný efekt. V Evropě se nepoužívá, takže tu chybí provozní zkušenosti, vybavení a zkušený personál. Nejsou ani dostatečně vytipována a především prozkoumána slibná naleziště – a i kdyby byla, schvalovací procesy zaberou nejspíše celé roky. Navíc všichni investoři by se vstupem do Evropy nepochybně váhali: vždyť se dá celkem pravděpodobně očekávat, že až krize pomine, postoj Evropy k těžbě fosilních paliv se znovu zatvrdí.

Pomoc hlavně potřebným

Spolková vláda rovněž projednává další úlevy pro občany v souvislosti s rostoucími cenami energií. O jejich přesné podobě zatím nebylo rozhodnuto. Pokud se však zeptáte samotných občanů, kdo by z nich měl mít prospěch, většina z 56 procent si myslí, že by se budoucí úlevy měly týkat pouze lidí s nízkými příjmy. Úlevy pro všechny naopak vítá 41 procent dotázaných.

V tuto chvíli také není jasné, jak budou případná opatření financována. Zhruba 46 % respondentů se domnívá, že by se za tímto účelem mělo zadlužit více. Přibližně 36 procent dotázaných je pro zvýšení daní.

I když se zvyšování daní kvůli energetické krizi obecně nesetkává s velkou podporou obyvatelstva, v případě tzv. daně z nadměrného zisku je tomu jinak. Společnosti, které v důsledku krize dosahují obzvláště vysokých zisků, by měly být více zdaněny. Zhruba tři čtvrtiny, přesněji 76 %, respondentů si myslí, že je to správné opatření. Pouze zhruba 19 procent takovou možnost odmítá.

Pokud se podíváme na příznivce jednotlivých stran, zjistíme, že mezi všemi příznivci převažuje souhlas s daní z nadměrných zisků. Dokonce i mezi příznivci FDP, jejíž strana je obecně kritická ke zvyšování daní a veřejně odmítá daň z nadměrných zisků, by většina (58 %) považovala takovou daň z nadměrných zisků za správnou.

Ruská energetická zbraň v číslech

Rusko je dnes třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Rusku 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d.

Přibližně 60 % ruského vývozu ropy směřuje do zemí OECD a dalších 20 % do Číny. V listopadu, což je poslední měsíc, za který jsou k dispozici oficiální měsíční statistiky o ropě, dovezla Evropa z Ruska celkem 4,5 mb/d ropy (34 % celkového dovozu). Země OECD Asie a Oceánie dovezly v listopadu z Ruska celkem 440 tis. mb ropy (5 % celkového dovozu), zatímco země OECD Severní a Jižní Amerika 625 tis. mb (17 % celkového dovozu).

Prostřednictvím systému Družba dodává do Evropy zhruba 750 kb/d. Bezprostředně ohroženo je denní dodávky zhruba čtvrt milionu barelů ruské ropy, které putují přes Ukrajinu jeho jižní větví. Z ní jsou přímo zásobovány Maďarsko, Slovensko a Česká republika.

Největším jednotlivým odběratelem ruské ropy je Čína. V roce 2021 odebírala v průměru 1,6 mb/d ropy. Zhruba polovinu dodávaly do země ropovodní, druhá polovina putovala po moři. Rusko je rovněž významným dodavatelem ropy do Běloruska, Rumunska a Bulharska a produktů do většiny zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny. 

V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 procent tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů.

Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu.

Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021.

Energetická krize trápí celou Evropu. Jinak tomu není ani ve Francii, kde si tamější politici čím dál více pohrávají s myšlenkou, že stát převezme kontrolu nad francouzskými plynovými elektrárnami.

Důvodem jsou zejména stále rostoucí obavy, že Rusko už neobnoví tok zemního plynu do evropských států. To by však mělo obrovské dopady na firmy i domácnosti.

Francouzští politici tak připravují krizové plány pro případ, kdy by se odstávka plynovodu Nord Stream 1 nakonec skutečně protáhla. Ta má podle aktuálních plánů skončit 21. července letošního roku. Informoval o tom portál Montal, a to s odvoláním na nedávné prohlášení francouzských vládních politiků.

„Dopadá na nás odpovědnost, abychom byli připravení na všechny možné scénáře budoucího vývoje. Toho podle nás dosáhneme opatřeními, která do budoucna zabezpečí energetické dodávky,“ uvedla francouzská ministryně energetiky Agnes Pannier-Runacherová, a to na mimořádné tiskové konferenci po zasedání francouzské vlády.

Znárodnění EDF?

Francie si také pohrává s myšlenkou, že by provozovatelům plynových elektráren nařídila přerušení jejich provozu. To by v praktické rovině mohlo vypadat tak, že by francouzské ministerstvo pro energetiku vybralo speciálního operátora, který by měl rozhodovat o možném nasazení elektráren, a to i s ohledem na stabilitu francouzské energetické sítě.

Možné převzetí kontroly nad plynovými elektrárnami ve Francii úzce souvisí s tím, že francouzská vláda uvažuje také o úplném znárodnění energetické společnosti EDF, jak řekla už dříve premiérka Élisabeth Borneová.

„Chtěla jsem potvrdit, že francouzský stát má v úmyslu kontrolovat 100 procent kapitálu EDF,“ uvedla Borneová ve svém projevu. Navázala tak na nedávné vyjádření francouzského prezidenta Macrona, který možné úplné znárodnění energetické firmy EDF naznačil už na počátku tohoto roku.

Francouzská EDF se dlouhodobě nenachází v ideální ekonomické kondici. Její plánované stavby nabírají ve Francii velká zpoždění. Kvůli stále rostoucím nákladům se navyšují i rozpočty při stavbách jaderných elektráren. Její stárnoucí reaktory v mnoha případech trápí ničivá koroze, kvůli čemuž je až polovina jaderných reaktorů ve Francii v současnosti mimo provoz.

Podle dostupných informací by francouzský stát měl učinit na trhu veřejnou nabídku s prémií aktuální ceně akcií. Náklady na takovou operaci by mohly státní rozpočet Francie stát až osm miliard euro, což je v přepočtu zhruba 197 miliard korun. Zdroje agentury Reuters naznačují, že celá transakce by se mohla dokončit už ve čtvrtém čtvrtletí letošního roku. Nyní Francie v EDF vlastní celkem 84 procent akcií, musela by tedy vykoupit zbylých šestnáct procent.

Strach ze zimy

Francie spolu s dalšími státy v Evropě reaguje na stále se měnící situaci na energetických trzích. Vlády se totiž obávají toho, že Rusko nakonec vůbec tok zemního plynu do států Evropy přes plynovod Nord Stream 1 neobnoví. Velké obavy vyjádřil třeba i německý ministr pro hospodářství a ochranu klimatu Robert Habeck, který o tomto problému během pondělí hovořil i s českým ministrem průmyslu a obchodu Jozefem Síkelou.

Habeck už dříve uvedl, že snížení kapacity v Nord Streamu 1 je od ruského plynárenského giganta Gazpromu politicky motivovaný krok, kterým se Rusko snaží vyvolat nejistotu a zvýšit ceny plynu. To následně ještě několikrát zopakoval a postupně se k tomuto názoru přidali i další evropští politici.

Rusko to ale opakovaně zdůvodňuje technickými problémy, a to opožděným návratem ruských kompresorových turbín, jejichž servis v Kanadě prováděla německá společnost Siemens Energy. Zařízení se nemohlo vrátit v důsledku západních sankcí zavedených proti Rusku za jeho invazi na Ukrajinu. O víkendu ale kanadská vláda uvedla, že umožní výjimku ze sankcí, aby se zařízení mohlo do Německa vrátit.

Podmořský plynovod Nord Stream 1 je v provozu od roku 2011, vede z ruského Vyborgu do Lubminu nedaleko Greifswaldu na severu Německa. Je dlouhý 1222 kilometrů a jeho maximální kapacita činí 55 miliard metrů krychlových plynu za rok.

Cena plynu pro evropský trh s dodáním v srpnu se před pár dny ve virtuálním obchodním uzlu Title Transfer Facility v Holandsku pohybovala kolem 170 eur, což je v přepočtu zhruba 4190 korun, za jednu megawatthodinu. Z dostupných dat je tedy patrné, že jen za poslední měsíc se tato cena zhruba zdvojnásobila. Před rokem byla mírně nad 20 eury.

Státy Evropy usilovně pracují na dokončení nových terminálů pro dovoz zemního plynu před letošní zimou. I když se to podaří, nevyřešenou otázkou stále je, jak najít na trhu volný plyn. Není ho přebytek.

Největší evropská ekonomika, Německo, se hodlá zbavit závislosti na ruském zemním plynu dodávkami LNG, tedy zkapalněného zemního plynu ze zámoří. Z Ruska přitom v roce 2021 pocházelo přibližně 55 % německé spotřeby plynu.Německo přitom nemělo připravenou žádnou náhradu. Vzhledem k cenové výhodě ruského plynu a spoléhání na „výjimečné vztahy“ mezi Berlínem a Moskvou, Německo v současné době nedisponuje vlastními terminály na dovoz zkapalněného zemního plynu (LNG).

Evropa sice nikdy nerozšířila své embargo z ropy i na plyn, ale Rusko už nyní jasně dává najevo, že nechce plyn Evropě dát levně – a to ani ve smyslu finančním, ani diplomatickém. Evropské země nyní tedy pouze s obavami vyčkávají, jak se Moskva rozhodně a zda například Rusko obnoví provoz plynovodu Nord Stream 1 po jeho pravidelné údržbě mezi 11. až 21. červencem.

Jeden zádrhel se německé diplomacii podařilo vyřešit: Kanada oznámila, že udělí výjimku ze sankcí, aby mohla vrátit do Německa opravené ruské turbíny pro plynovod Nord Stream 1. Ovšem Rusko ani tak nemá velkou motivaci vycházet Evropě vstříc, zvláště v situaci, kdy díky vysokým cenám fosilních paliv jeho rozpočet není až tak silně omezený americkými a evropskými embargy.

Berlín zatím za sebou má pouze tu jednodušší část nutné změny. K polovině května letošního roku se podíl ruského plynu na německé spotřebě snížil na zhruba 35 %. A v červnu dále klesl právě po „přiskrcení“ Nord Stream 1. Vzrostly dodávky z Norska a Nizozemska. Mimo to vzrostl i dovoz zkapalněného zemního plynu skrze terminály v okolních zemích.

Tím se ale jednoduché možnosti de facto vyčerpaly. Další rezervy v současném systému nejsou, a tak se Německo 23. června stalo první zemí v Evropě, která přešla na druhý stupeň svého třístupňového nouzového plánu pro dodávky plynu. To by zatím asi nejsilnější signál jeho zranitelnosti vůči přerušení dodávek plynu z Ruska.

Stavíme, co se dá

Strategií Německa je vybudování čtyř plovoucích a dvou stálých LNG terminálů. V krátkodobém horizontu by měly pomoci právě plovoucí terminály (FSRU), které mohou být realizovány mnohem rychleji než zařízení na pevnině. Německé ministerstvo hospodářství doufá, že se podaří zahájit provoz dvou plovoucích terminálů ještě do konce letošního roku, jednoho ve Wilhelmshavenu a jednoho v Brunsbüttelu.

Aby se stavba stihla, dochází ke změnám legislativy. Německý parlament v květnu schválil zákon, který má urychlit schvalovací proces nových dovozních plynových terminálů.

Svým dílem přispěl i německý regulační úřad, který v červnu oznámil, že plánuje snížit cenu přepravní kapacity pro plyn přepravovaný z LNG terminálů o 40 procent. To by mělo poměrně zásadně zlepšit jejich konkurenceschopnost. „Díky slevě dosáhne výše poplatků úrovně srovnatelné s výší poplatků v sousedních zemích, jako je Nizozemsko a Francie,“ napsal německý úřad BNetzA ve svém prohlášení.

Podle hlasů z oboru bude muset Německo ještě přidat. Podle průmyslové skupiny Zukunft Gas bude třeba pro dosažení plánu ohledně zprovoznění plovoucích LNG terminálů aktivity ještě urychlit. „Aby v příštím roce dosáhla kapacita LNG terminálů 13 miliard m3, je třeba zvýšit tempo výstavby a rozšiřování kapacit,“ uvedl pro agenturu Platts předseda společnosti Zukunft Gas Timm Kehler.

Německá vláda jednala rychle a pronajala si čtyři lodě FSRU, dvě prostřednictvím společnosti Uniper a dvě prostřednictvím společnosti RWE, ale příprava lokalit pro zapojení plavidel vyžaduje čas. Podle Kehlera v tuto chvíli nic nestojí v cestě realizaci terminálu u Wilhelmshavenu, ale v případě Brunsbüttelu ještě není jasné, zda se vše podaří stihnout v plánovaném termínu.

Podobné potíže mají i další země. Někde se je daří odstraňovat lépe, někde hůře. Hlavním otázkou ovšem je, zda bude do těchto terminálů co dovážet.

Bude to stačit pro všechny?

Celkem není pochybnosti, že Evropa může terminály vybudovat (na rozdíl třeba od sankcemi postiženého ruského hospodářství, kterému chybí některé klíčové technologie). Podle odhadu analytiků serveru Argus navýší Evropa importní kapacity pro LNG do roku 2026 o 81 mil. tun, což je ekvivalent 111 mld. m3 zemního plynu v plynném stavu.

V tu chvíli bude Evropa vlastně pokrývat svou běžnou poptávku víceméně pouze s pomocí zkapalněného plynu. Evropská importní kapacita by se měla v tu chvíli pohybovat kolem 275 milionů tun, což odpovídá zhruba 380 miliardám metrů krychlových (m3) zemního plynu v plynném skupenství. Loňská spotřeba zemního plynu v Evropské unii přitom byla 412 miliard m3.

Otevřenou otázkou je, kdo k nim bude dovážet. Podle Argusu budou dovozní terminály vyrůstat rychleji, než se mají otevírat nové vývozní terminály v zemích, kde se plyn těží. Až do roku 2025 plánovaný nárůst importní kapacity v EU má být vyšší než kapacity exportérů. Problém se přitom týká hlavně několika příštích let, tedy právě roků, které Evropu trápí nejvíce.

Exportéři by náskok Evropy měli dohnat až v letech 2024 a 2025. Měly by totiž začít fungovat nové velké projekty v Kanadě, Spojených státech amerických a také v Kataru. V roce 2025 už by se situace měla obrátit a kapacita nových projektů na vývoz LNG by měla podle Argusu převýšit novou kapacitu na dovoz LNG do Evropy.

Podobně situaci vidí i poradenská společnost Rystad Energy. Ta očekává se, že celosvětová poptávka po LNG v roce 2022 dosáhne 436 milionů tun. Celková nabídka by podle ní měla dosáhnout úrovně zhruba 410 milionů tun.

„LNG prostě není dost na to, aby uspokojil poptávku. V krátkodobém horizontu to způsobí v Evropě tuhou zimu. Pro producenty to znamená, že přišel další boom zkapalněného plynu, ale bude jen dohánět prudký nárůst poptávky. Scéna je připravena pro trvalý deficit nabídky, vysoké ceny, extrémní volatilitu, býčí trhy a vyostřený geopolitický boj kolem zkapalněného plynu,“ řekl Kaushal Ramesh, hlavní analytik pro plyn a LNG ve společnosti Rystad Energy.

Prudký nárůst poptávky vedl k oznámení celé vlny nových projektů v oboru, nejvyšší za celou poslední dekádu. Ovšem i podle Rystad Energy se vzhledem harmonogram výstavby velké části projektů zdá, že ty mohou ulehčit trhu až po roce 2024.

Na jak dlouho?

Někteří insideři upozorňují, že trh sám o sobě nebude na evropskou, a zvláště německou, poptávku po plynu reagovat s příliš velikým entusiasmem. Je totiž zjevné, že pro Evropu představuje plyn pouze dočasné řešení.

Podle vyjádření šéfa německé společnosti Uniper Klause-Dietera Maubacha pro agenturu Montel Německo nemůže nabídnout takové podmínky, jaké by si trh představoval. Producenti zemního plynu jsou zvyklí spíše na dlouhodobé kontrakty. A bez nich nebudou chtít do nových kapacit příliš investovat.

Německo má ovšem úplně jiné představy o vzdálenější budoucnosti své energetiky a přechod na LNG plyn i kvůli jeho cenám považuje za krátkodobé řešení. Berlín přitom plánuje snížit emise skleníkových plynů, tedy hlavně oxidu uhličitého, do roku 2040 o 88 % proti úrovni roku 1990. A v roce 2045 už by německá energetika měla být zcela klimaticky neutrální. I když se patrně bez fosilních paliv v té době neobejde, těžko předpokládat, že by byla země podobně velkým odběratelem zemního plynu jako dosud.

Ruská energetická zbraň v číslech

Rusko je dnes třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Rusku 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d.

Přibližně 60 % ruského vývozu ropy směřuje do zemí OECD a dalších 20 % do Číny. V listopadu, což je poslední měsíc, za který jsou k dispozici oficiální měsíční statistiky o ropě, dovezla Evropa z Ruska celkem 4,5 mb/d ropy (34 % celkového dovozu). Země OECD Asie a Oceánie dovezly v listopadu z Ruska celkem 440 tis. mb ropy (5 % celkového dovozu), zatímco země OECD Severní a Jižní Amerika 625 tis. mb (17 % celkového dovozu).

Prostřednictvím systému Družba dodává do Evropy zhruba 750 kb/d. Bezprostředně ohroženo je denní dodávky zhruba čtvrt milionu barelů ruské ropy, které putují přes Ukrajinu jeho jižní větví. Z ní jsou přímo zásobovány Maďarsko, Slovensko a Česká republika.

Největším jednotlivým odběratelem ruské ropy je Čína. V roce 2021 odebírala v průměru 1,6 mb/d ropy. Zhruba polovinu dodávaly do země ropovodní, druhá polovina putovala po moři. Rusko je rovněž významným dodavatelem ropy do Běloruska, Rumunska a Bulharska a produktů do většiny zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny. 

V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 procent tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů.

Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu.

Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021.

Ruský plynárenský gigant Gazprom se rozhodl svým akcionářům nevyplatit dividendy za loňský rok. Stalo se tak poprvé od roku 1998. V reakci na toto oznámení se akcie firmy propadly o více než jednu čtvrtinu, jak informovala agentura Reuters.

„Akcionáři rozhodli, že v současné situaci není vhodné vyplatit dividendy založené na výsledcích roku 2021. Mezi klíčové priority firmy se nyní řadí realizace investičního programu,“ uvedl náměstek ředitele společnosti Famil Sadygov s tím, že Gazprom se musí připravit na placení vyšších daní i na topnou sezónu.

Mezi největší akcionáře plynárenského Gazpromu se řadí ruský stát, kterému náleží asi 38 procent všech emitovaných akcií. Dalších patnáct procent akcií je v držení ze strany dvou ruských státních podniků, jak ukázal britský deník Financial Times.

„Pro akcie firmy jde o katastrofu, poněvadž jediným velkým lákadlem pro investory byly v případě této společnosti hlavně vysoké dividendy,“ uvedli před několika dny analytici společnosti Tinkoff Investments s tím, že rozhodnutí může částečně souviset s nynějšími snahami ruského ministerstva financí ohledně navýšení příjmů do státní kasy.

Opatření přichází v době zvýšeného napětí kolem dodávek ruského plynu do Evropy, které je důsledkem ruské invaze na Ukrajinu. Gigant Gazprom disponuje největšími zásobami zemního plynu na světě a má zároveň monopol na vývoz této strategicky důležité suroviny z Ruska prostřednictvím sítě plynovodů.

Chemické společnosti v Německu jsou v pohotovosti kvůli sníženým dodávkám ruského zemního plynu do států Evropy. Firmy se proto připravují na citelný nárůst nákladů, který se pravděpodobně promítne i do cen konečných spotřebitelů.

Společnost Baader Bank uvedla, že v případě úplného zastavení dodávek ruského zemního plynu by německé chemické společnosti přišly až o 7,9 miliardy euro, což je v přepočtu zhruba 196 miliard korun. Tato bankovní instituce pak před několika dny ještě dodala, že mezi nejvíce ohrožené podniky se řadí výrobci petrochemických produktů i hnojiv. Dotknout se to tak může třeba firem Wacker Chemie, BASF, Evonik nebo Covestro. Informoval o tom portál ICIS.

Německo v reakci na snížené dodávky plynu z Ruska muselo minulý týden ve čtvrtek vyhlásit druhý ze tří varovných stupňů plánu pro stav nouze v oblasti zemního plynu. To by v určitém ohledu mohlo umožnit dodavatelům plynu navýšit jeho ceny i v rámci stávajících smluvních vztahů. Vrcholní němečtí politici i velké holdingy tak jsou v očekávání, co přinesou další týdny.

Německo je na dodávkách z Ruska citelně závislé, v roce 2021 pocházelo z Ruska až 55 procent celkového objemu zemního plynu, který byl v této zemi spotřebován.

Válka na Ukrajině zamávala s poptávkou po zkapalněném zemním plynu (LNG) ze Spojených států amerických. Zájem v posledních několika dnech navýšily hlavně evropské státy, a to i kvůli omezeným dodávkám plynu ze strany ruského Gazpromu. V porovnání s asijským kontinentem se atraktivita prodeje amerického LNG v případě Evropy za poslední týden asi zdvojnásobila.

Za zvýšenou atraktivitou amerického LNG stojí mimo jiné výpadek exportního terminálu Freeport LNG, který prudce navýšil ceny amerického LNG v Evropě. Jeho částečné obnovení se očekává zhruba za 90 dnů a úplné zprovoznění se však dá předpokládat až ke konci letošního roku. Informoval o tom portál Montel News.

Důvodem stoupající evropské atraktivity je však také omezení dodávek ruského zemního plynu do Evropy. Podle plynárenského giganta Gazprom se totiž na jednom z plynovodů vyskytla technická závada, kvůli čemuž muselo dojít k omezení přílivu tohoto paliva. I kvůli tomu tak Evropa citelně navýšila svůj zájem o americký zkapalněný zemní plyn, neboť se jednotlivé státy snaží před blížící se zimou naplnit dostatečně své zásobníky.

Pro americké vývozce zkapalněného zemního plynu je Evropa v současné chvíli chtěnou destinací, neboť se jim za posledních sedm dnů značně zvýšily prodejní ceny. Data také ukazují, že americkým exportérům poklesly v uplynulých týdnech náklady na dopravu do Evropy, což hraje rovněž ve prospěch Evropy. 

Plynové „hrátky“ Kremlu s Evropsko unií ohrožují klimatickou politiku, ekonomiku a politickou stabilitu bloku. Velké otřesy zatím hrozba nevyvolává, otázkou je, zda to tak zůstane.

Ruský prezident Vladimir Putin se ostře pustil do nového kola boje Evropskou unií: v reakci zavedené po invazi na Ukrajinu Rusko postupně přerušuje dodávky plynu významným evropským zákazníkům. I v západních metropolích tak roste nervozita, jak bude vypadat letošní zima, konstatuje vlivný server Politico.

Moskva tak vyvíjí tím obrovský politický tlak na vlády. Pokud bude letošní zima chladná, hrozí možnost, že Evropané budou mrznout. Výpadek plynu také ohrožuje klimatické cíle bloku, protože evropské země nahrazují plynové zdroje elektřiny svou jedinou rychle a snadno dostupnou náhradou: uhlím. Zastavení dodávek ruského plynu by také nepochybně uvrhlo kontinent do recese.

Salámová metoda

Simone Tagliapietra, analytik think tanku Bruegel, nazval ruskou politiku „energetickým vydíráním“ (a volal mimochodem po velmi ostré reakci, ve které by embargo na ruský plyn pouze první, základní krok). Podmořským plynovodem Nord Stream z Ruska do Německa proudí pouze 40 % běžného množství plynu, což ovlivňuje dodávky do Francie, Itálie a Rakouska i Německa.

Ruský monopolní vývozce plynu Gazprom již zastavil veškeré dodávky do Polska, Bulharska, Nizozemska, Finska a Dánska poté, co se energetické společnosti v těchto zemích odmítly podřídit požadavkům Kremlu platit za dodávky v rublech.

„Je třeba uznat, že Putin kousek po kousku snižuje dodávky plynu do Evropy, také proto, aby zvýšil cenu, a my musíme reagovat našimi opatřeními,“ uznal v televizním rozhovoru německý ministr hospodářství a klimatu Robert Habeck a dodal, že „je to napjatá a vážná situace“.

Reakce Evropy dokazuje statistické pravidlo, že když se v politice přímo střetne ekonomika s klimatem, ekonomika vždy zvítězí. V reakci na nedostatek plynu totiž hned několik zemí plánují zprovoznit uhelné elektrárny.

Tradičně velmi „zelené“ Rakousko plánuje znovu uvést do provozu odstavenou uhelnou elektrárnu. Polsko hodlá dotovat uhlí používané k vytápění domácností. Nizozemsko se minulý týden rozhodlo zrušit dřívější plány na omezení výroby ve svých čtyřech uhelných elektrárnách. „Kdyby to nebyla výjimečná doba, nikdy bychom to neudělali,“ komentoval ministr pro klima Rob Jetten.

Itálie jako jeden z největších odběratelů ruského plynu v Evropě také reaguje, jak jen může. Italská vláda plánuje na úterý 28. června krizové zasedání. Premiér Mario Draghi už schválil stavbu dvou dalších tzv. „regazifikačních jednotek“ (tedy na zplynování zkapalněného zemního plynu (LNG)). Jeho vláda jedná o dodávkách zkapalněného plynu s řado zemí včetně Kataru, Angoly a Alžírska v zoufalé snaze zajistit si dodávky pro případ, že by Rusko zastavilo dodávku.

Brusel se snaží působit sebevědomě, ale jeho znepokojení je očividné. „Situaci, ve které se nacházíme, bereme velmi vážně. Ale my jsme připraveni,“ řekla minulý týden na setkání s novináři předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Krátce na to své ujištění sama trochu zpochybnila: „Doba je obtížná. Situace se nelepší.“

Špinavé dohody

Rychlý obrat ke spalování uhlí v zájmu zajištění energetické bezpečnosti má pro klimaticky uvědomělou Evropu – tedy především západní Evropu – velmi nepříjemnou symbolickou pachuť. Málokdo však očekává, že by Unii či její jednotlivé členské státy odradil od jejich úsilí o snižování emisí skleníkových plynů.

V Německu úředníci neochvějně tvrdí, že návrat uhlí bude krátkodobý a neohrozí cestu země k nulovému využívání uhelné energie do roku 2030. Uhlí bude fungovat jako rezervní zdroj pro energetický sektor, což zemi umožní vytvořit si zásoby plynu před zimou. Vláda mezitím plánuje rychlé zvýšení podílu obnovitelných zdrojů.  

Ruská invaze zatím pouze zvyšuje politickou podporu pro rozvoje „čisté energie“ v Německu, uvedl pro Politico Simon Müller, ředitel think tanku Agora Energiewende: „Situace zvýšila naléhavost řešení problému a poskytla další politický impuls pro další zrychlení zavádění obnovitelných zdrojů,“ řekl Müller. Německý parlament zvažuje přijetí deseti opatření v oblasti energetické účinnosti a obnovitelných zdrojů energie a Müller uvedl, že koalice tří stran se v zásadě shoduje na důležitosti odstranění překážek pro urychlení stavby obnovitelných zdrojů.

I zájmové „zelené“ skupiny jsou zatím v klidu: „V Německu v tuto chvíli neexistuje vůbec žádný plán, který by zpochybňoval harmonogram ukončení používání uhlí,“ řekl Christoph Bals, politický ředitel nevládní organizace Germanwatch.

Potřeba rychle změnit přístup k otázce vyřazení uhlí však vyvolává určité politické napětí – což nepochybně Rusku nemůže vadit. Konzervativní opozice v Berlíně Habeckovi vyčítá, že povolil zvýšení využívání uhlí a zároveň vyloučil zachování provozu tří zbývajících německých jaderných elektráren po konci letošního roku.

„Nerozumím tomu, že zelený ministr pro klima dává přednost tomu, aby byly déle v provozu další uhelné elektrárny, před uhlíkově neutrálními jadernými elektrárnami,“ řekl v pondělí německé televizi Jens Spahn, zástupce šéfa křesťanských demokratů v parlamentu. Politiku odstavování jaderných elektráren přijala bývalá předsedkyně jeho strany Angela Merkelová.

Koaliční partneři nesouhlasí: „Je třeba udržet tři zbývající jaderné elektrárny v provozu déle,“ řekl Bijan Djir-Sarai, generální tajemník liberálních Svobodných demokratů. „Tuto skutečnost nemůže ministr hospodářství jednoduše ignorovat.“

Habeck připustil, že jeho krokem je „prolomením tabu“, nicméně uvedl, že uhlí je stále lepší než oživení atomové energie. Jeho základním argumentem přitom je, že změna přístupu k „jádru“ by se projevila až koncem příštího roku – tedy příliš pozdě na to, aby pomohla během letošní zimy. Podpořil ho i kancléř Olaf Scholz, který v rozhovoru zveřejněném minulý týden uvedl, že „jaderná energie nám teď nepomůže, alespoň ne v příštích dvou letech, o které jde především“.

Vedoucí političtí představitelé vyzývají své občany, aby šetřili energií a omezili spotřebu plynu, zatímco vlády pracují na navýšení zásob, aby kontinent přečkal zimní výpadek ruského plynu. Jako poslední možnost zvažují zavedení přídělového systému na dodávky zemního plynu.

Zastavení dodávek plynu by téměř jistě uvrhlo blok do recese. Evropská centrální banka varovala, že pokud Rusko zcela uzavře plynový kohoutek, eurozóna v příštím roce zaznamená pokles HDP o 1,7 %.

„Přerušení dodávek energie a malá pravděpodobnost okamžitého nahrazení dodávek plynu z Ruska by si pravděpodobně vyžádaly určitou racionalizaci a přerozdělení zdrojů, což by vedlo ke snížení výroby v eurozóně, zejména v energeticky náročných odvětvích,“ uvedla banka a předpověděla, že pokud by k tomu došlo, ekonomika bloku by se příští rok zotavila.

ECB však měla pro Putina také varování: „Pokud jde o ruskou ekonomiku, scénář obsahuje těžkou recesi s propadem ekonomického výkonu srovnatelným s propadem po rozpadu Sovětského svazu.“

Ruská energetická zbraň v číslech

Rusko je dnes třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Rusku 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d.

Přibližně 60 % ruského vývozu ropy směřuje do zemí OECD a dalších 20 % do Číny. V listopadu, což je poslední měsíc, za který jsou k dispozici oficiální měsíční statistiky o ropě, dovezla Evropa z Ruska celkem 4,5 mb/d ropy (34 % celkového dovozu). Země OECD Asie a Oceánie dovezly v listopadu z Ruska celkem 440 tis. mb/d ropy (5 % celkového dovozu), zatímco země OECD Severní a Jižní Amerika 625 tis. mb/d (17 % celkového dovozu).

Prostřednictvím systému Družba dodává do Evropy zhruba 750 kb/d. Bezprostředně ohroženo je denní dodávky zhruba čtvrt milionu barelů ruské ropy, které putují přes Ukrajinu jeho jižní větví. Z ní jsou přímo zásobovány Maďarsko, Slovensko a Česká republika.

Největším jednotlivým odběratelem ruské ropy je Čína. V roce 2021 odebírala v průměru 1,6 mb/d ropy. Zhruba polovinu dodávaly do země ropovodní, druhá polovina putovala po moři. Rusko je rovněž významným dodavatelem ropy do Běloruska, Rumunska a Bulharska a produktů do většiny zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny. 

V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 procent tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů.

Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu.

Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021.

Ruská ropa si hledá nová odbytiště. Dodávky do Indie se proti roku 2021 zvýšily v posledních týdnech dvacetinásobně.

Ruská ekonomika je do velké míry postavena na příjmech z oblasti fosilních paliv a klíčovou složkou hraje v tomto ohledu i ruská ropa. Obchod s ní se ale za posledních několik měsíců citelně proměnil.

Ještě počátkem letošního roku totiž patřila mezi hlavní ruské odběratele Evropa, po počátku války na Ukrajině se ale začala situace citelně proměňovat. Evropské státy přestávají ruskou ropu odebírat a na scénu se místo nich dostala hlavně Indie nebo Čína.  

Protiruské sankce ze strany Západu znamenají, že Moskva musí do velké míry měnit svou obchodní politiku kolem svých fosilních paliv. Evropská unie totiž už do konce letošního roku chce snížit dovoz ruské ropy až o devadesát procent. V nadcházejících letech se má tato hodnota dokonce snížit až na úplnou nulu, jak informovala agentura Financial Times.

„Reakci Ruska na sankce ze strany západních států se pochopitelně bude věnovat velká pozornost,“ uvedla pro deník Financial Times expertka trhu komodit z firmy Capital Markets Helima Croftová.

Data z posledních měsíců ale ukazují, že se Rusku už podařilo úspěšně vyjednat jiné země, které budou ruskou ropu odebírat. Jde hlavně o Indii a Čínu, z jejichž strany se objem obchodů kolem ruské ropy zvětšil téměř až dvacetinásobně. Odborníci ale poukazují na to, že ruská strategie na asijském kontinentu může do budoucna přinést ovoce.

„Pro Rusko bude z hlediska možných přínosů v oblasti energetického trhu vůbec nejzajímavější, pokud se obchodně zaměří hlavně na státy Asie,“ uvedl pro deník Deutsche Welle Fernando Ferreira, který je odborníkem pro poradenskou firmu Rapidan.

Indie navýšila odběr dvacetinásobně

Indie za celý uplynulý rok 2021 dovezla z Ruska dvanáct milionů barelů ropy, tedy zhruba 2 procenta z celkového dovezeného množství této suroviny. Data z letošního března a dubna ale ukazují, že toto číslo se v roce 2022 rozhodně mnohonásobně navýší. Během března země odkoupila jen 1,1 milionů barelů, ale v dubnu už 27 milionů barelů ruské ropy.

Indie se k velkým nákupům odhodlala zejména proto, že Rusko svou ropu kvůli momentálnímu nepříliš velkému zájmu prodává se značnou slevou. I to Indii motivovalo k tomu, aby během května odkoupila od Ruska dalších zhruba 21 milionů barelů, jak ukazují data analytické společnosti Kpler.

Výrazně vyšší odběry ruské ropy nyní vykazuje i Peking. Od března do května čínské nákupy vzrostly asi trojnásobně a země v tomto období nakoupila zhruba 14,5 milionu barelů ruské ropy.

Ačkoliv se Rusko už několik let v řadě řadí mezi největší producenty ropy na světě, za Spojenými státy a Saúdskou Arábií, je momentálně až na třetím místě. Rusko je ale zároveň i jejím druhým největším vývozcem. Prvním je Saúdská Arábie, jak uvádí statistika Mezinárodní agentury pro energii. Na druhou stranu ale Rusko není členským státem Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC). Spolupracuje s ní však ve skupině nazvané OPEC+, která se nyní zaobírá otázkou, jak chybějící ruskou ropu na trzích nyní nahradit.

Rusko zareagovalo omezením těžby

Rusko totiž jako reakce na sankce ze strany západních zemí snížilo těžbu této fosilní komodity. Dřívější dohody Rusku umožňovaly, aby denně země těžila až 10,44 milionů barelů ropy denně. Čísla z letošního dubna ale ukazují, že to bylo jen 9,3 milionu barelů.

Ceny ropy se už několik dnů drží poblíž tříměsíčních maxim. Třeba cena americké lehké ropy West Texas Intermediate (WTI) se pohybuje okolo 120 amerických dolarů za barel. Severomořský Brent pak okolo 122 dolarů za jeden barel.

Kvůli stoupajícím cenám ropy se však začínají opět prodražovat i pohonné hmoty. Jejich momentální červnová cena navzdory vládnímu snížení spotřební daně už znovu dohnala tou květnovou. Podle údajů společnosti CCS cena benzinu se vyšplhala v průměru až na 46,92 koruny, což je nárůst o 1,10 koruny oproti 1. červnu. Cena nafty pak v pátek dopoledne činila v průměru 46,12 koruny.

Stejnou situaci ohledně cen pohonných hmot řeší i v sousedním Německu, jen několik dní mohli tankovat benzin a naftu pod dvě eura (49,40 Kč) za litr, nyní se cena i přes dočasné snížení daně na pohonné hmoty a navzdory nelibosti motoristů nad tuto hranici vrátila.

Konec energetické velmoci?

Přesto se ale někteří analytici domnívají, že význam Ruska jako energetické velmoci se v příštích letech výrazně sníží. Očekávají, že obrovský výpadek poptávky z Evropy se zemi Vladimira Putina nepodaří nahradit.

„Rusko už podle mého názoru nemůže být do budoucna energetickou mocností, kterou bylo ještě v lednu letošního roku. Ne proto, že by nemělo energetické zdroje, ale zjednodušeně řečeno proto, že nebude mít dost trhů, kam by své fosilní paliva v dalších letech prodalo,“ uvedla pro deník Financial Times Margarita Balmacedová, která profesně působí ve vědě.

Oprava: Z článku jsme odstranili nepřesnou informaci o podílu ruské ropy na celkovém množství dodávek pro Indii.

Evropské státy začínají postupně reagovat na rostoucí ceny energetických komodit. Ty se totiž negativně propisují do rozpočtů jednotlivých domácností. Jelikož ale zemím i po několikaměsíční tvrdé pandemii nemoci covid-19 chybí finanční prostředky, rozhodly se sáhnout ke změnám v daňových systémech.

Výsledkem jsou nové mimořádné daně, která se dotknou hlavně energetických firem. Třeba Velká Británie ale myslí i na životní prostředí, a proto se tato daň bude snižovat v případě, kdy dotčené společnosti dostatečně nainvestují své finance do udržitelnosti. Informovala o tom agentura Reuters i Bloomberg.

K velkým změnám sáhlo i Maďarko, které se rozhodlo aplikovat mimořádnou daň na řadu sektorů tamější ekonomiky. Bude se týkat třeba pojišťoven, energetiky, bankovního sektoru nebo odvětví letectví. Maďarské rozpočty si díky tomu mají přijít na asi 800 miliard forintů, což je v přepočtu zhruba 50 miliard korun.

Maďaři slibují platnost jen po omezenou dobu

Maďarští političtí představitelé zároveň uvedli, že mimořádná daň má být v platnosti jen po omezenou dobu, a to nejpozději do konce roku 2023. Dodatečné daňové příjmy chce maďarská vláda použít na snižování rozpočtového deficitu ale třeba i na posilování armády. Důvodem je ruská invaze na Ukrajinu, která maďarské politiky motivovala k větším investicím v této oblasti.

„Budeme žádat po bankovních firmách, pojišťovnách, velkých maloobchodních řetězcích, energetických společnostech, podnicích v sektoru telekomunikace i leteckých firmách, aby část svých zisků odevzdaly do dvou maďarských státních fondů,“ řekl před několika dny maďarský premiér Orbán

Největší břemeno budou podle odhadů nést hlavně maďarské energetické firmy, které budou nad rámec původních plánů přispívat asi 300 miliardami forintů. Týkat se to má hlavně maďarského koncernu MOL. Velké břímě se však bude týkat i bankovních firem.

Dodatečné peníze na udržení nákladných cenových stropů

Maďarská rozpočtová politika byla v posledních letech silně deficitní, na čem se negativně podepsala i pandemie nemoci covid-19. Velkou roli však má třeba i zastropování cen energií, které Maďarsko stojí nemalé peněžní prostředky.

Investoři se ale na nové daňové opatření dívají s velkou nelibostí. Akcie na burze v Budapešti totiž zareagovaly obrovským poklesem a silně ztrácely v den ohlášení tohoto kroku i velké maďarské firmy, třeba jako již zmiňovaná rafinérská skupina MOL.

Odborníci připomínají, že podobné daně byly v Maďarsku zavedeny už dříve. Ačkoliv tehdejší politici slibovali jejich dočasnost, tak nakonec se staly trvalou součástí maďarského daňového systému. Nyní se tak tato situace může znovu opakovat. Příkladem je třeba daň na bankovní transakce, s jejímž zrušením se v Maďarsku už nepočítá.

K podobnému kroku se rozhodli i ve Velké Británii. Tam kvůli obrovskému růst cen surovin chtějí zdanit velké ropné i plynárenské společnosti. Tamější ministr financí ale zároveň dodal, že odváděné finanční prostředky dotčených firem se budou snižovat v případě investic do sektoru obnovitelných zdrojů.

„Rozhodli jsme se zavést dočasnou a cílenou daň ze zisků energetických firem. Zabudovali jsme ale do ní i investiční příspěvek, takže společnosti budou mít významnou šanci k reinvestování svých zisků,“ řekl před několika dny současný britský ministr financí Rishi Sunak.

Britové chtějí pomoci domácnostem

Dodatečně získané peněžní prostředky chce britská vláda alokovat hned několika směry. Největší díl má jít pro britské domácnosti. Vláda plánuje zavedení jednorázového příspěvku ve výši 650 liber, což je v přepočtu zhruba 18 800 korun. Během podzimního období pak dostane osm milionů domácností seniorů další finanční příspěvek, a to ve výši 300 liber (8700 Kč) na pohonné hmoty. Lidé s postižením budou inkasovat 150 liber ve formě příspěvku na bydlení. Celkem mají britská opatření v boji s vysokými cenami energií stát 37 miliard liber, a to je v přepočtu zhruba 1,1 bilionu korun.

Ani ve Velké Británii nejsou podobné daňové změny ničím výjimečným. Třeba v roce 1981 dřívější ministr financí Geoffrey Howe uvalil vysokou daň na banky, a to kvůli tomu, že podle něj až příliš těžily z vysokých úrokových sazeb. O šestnáct let později se pak situace do velké míry opakovala, neboť ministr financí Gordon Brown se rozhodl více zdanit dříve privatizované firmy, které podle něj zneužívaly nepříliš konkurenčního prostředí, jež bylo dříve plně pod státní kontrolou.

V Česku nejspíš taková daň nebude

Česká vláda o podobném daňovém kroku prozatím veřejně nehovořila. Vzhledem k aktuálnímu programovému prohlášení Fialovy vlády se však takové daně nejspíš čekat nedají. Koalice totiž navyšování daní vytrvale s odkazem na své předvolební sliby odmítá.

Třeba na Slovensku je ale situace jiná. Už v únoru totiž tamější vláda schválila mimořádné daně za nadměrný zisk z jádra. Slovenský ministr financí Richard Sulík zároveň v únoru uvedl, že tuto daň nebudou mít firmy možnost přenést na konečného spotřebitele.

Velcí vývozci ropy sdružení v organizaci OPEC nebudou nijak výrazně zvyšovat svou těžbu i přes napjatou situaci na trhu. Tvrdí to zdroje agentury Reuters.

Ropa na světových trzích se od února prodává za ceny přes 100 dolarů za barel (kromě té ruské), Evropa dokonce v létě podle šéfa Mezinárodní agentury pro energii může zažít nedostatek pohonných hmot.

Ale velcí producenti této suroviny vyspělému světu s tímto problémem nepomohou. Členové organizace OPEC+ (tedy OPEC + Rusko), nebudou ani přes napjatou situaci na trhu těžbu ropy navyšovat nad plán z poloviny minulého roku. Uvádí to alespoň zpráva agentury Reuters, které tuto informaci mělo potvrdit šest různých zdrojů. Země OPEC+ tak opět nevyslyšely požadavek západu po rychlejším navyšování těžby.

Výpadky i rezervy

Země OPEC seškrtaly těžbu v reakci na pokles poptávky během covidové pandemie. Od loňského srpna pak organizace navyšuje každý měsíc těžbu o zhruba 400 tisíc barelů ropy denně (bpd), i když by mohla postupovat výrazně rychleji. Pokud by současná dohoda padla, rychle by svou těžbu mohla navýšit především Saúdská Arábie.

Dodejme, že země OPEC ani netěží úplně maximum objemu, na kterém se dohodly, má to však své důvody, které z velké části nelze snadno odstranit. Dohromady členské státy OPEC+ těží zhruba o 2,6 milionů barelů denně méně, než by podle platné dohody mohly.

Více než polovina tohoto objemu ovšem připadá na Rusko, které pro svou ropu prostě nemá dost vhodných zákazníků, či přesněji nemá způsob, jak by ropu k potenciálním zákazníkům mohlo dostat. Dalších zhruba 0,7 milionů barelů denně – tedy čtvrtina celkového množství – připadá dohromady na dva africké státy, konkrétně Nigérii a Angolu. Ty se dlouhodobě potýkají s problémy v těžbě z důvodů, které se současnou geopolitickou situací nemají nic společného. Jde v podstatě výhradně o důsledek jejich vnitropolitických potíží.

Vraťme se však na mezinárodní scénu. Zástupci OPEC+ uvedli, že ropný trh vidí jako vyvážený, přičemž vysoké ceny ropy jsou důsledkem současné geopolitické situace. Počátkem května OPEC+ rozhodl o tom, že ropné škrty pro červen uvolní dle plánu o dalších 432 tisíc barelů denně s komentářem, že situace na trhu je ve své podstatě vyvážená. „Naše hodnocení je ve skutečnosti takové, že ropná nabídka je v relativní rovnováze [s poptávkou po ropě],“ uvedl saudský ministr zahraničí.

To je samozřejmě do určité míry pravdu: napjatou situaci samozřejmě vytváří primárně neochota západních zemí odebírat ruskou ropu poté, co Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu a rozpoutalo tak největší válečný konflikt v Evropě od druhé světové války.

Jinde to příliš nejde

Bez pomoci zemí OPEC jsou možnosti navýšení nabídky „neruské“ ropy velmi omezené. Některé snahy v tomto směru probíhají: USA a členské státy Mezinárodní energetické agentury (IEA) se rozhodly na přelomu března a dubna letošního roku uvolnit ze svých ropných rezerv rekordní množství barelů s ropou.

Bohužel, samotná těžba v USA se zvyšuje pomalu. Spojené státy se díky technologickému pokroku v hydraulickém štěpení (tzv. fracking) a horizontálním vrtání se Spojené státy v roce 2018 po více než 40 letech znovu vrátily na první místo v produkci ropy (a také zemního plynu) na světě. Ze zhruba 5 milionů barelů denně vystoupala tamní produkce na 13 milionů barelů denně v roce 2020. USA se tak z čistého dovozce staly významným exportérem. To byl asi hlavní důvod, proč cena ropy byla v posledním desetiletí tak nízká.

Ovšem americký ropný průmysl – a především jeho akcionáři – jsou opatrní. Již dvakrát za poslední dekádu vzrostly ceny ropy natolik, že firmy v USA američtí těžaři rychle a mohutně investovaly do rozvoje. Když ceny rychle spadly, investoři nestačili sčítat ztráty. Vysoké ceny ropy tedy v USA vedly k vlně bankrotů. Zdaleka nejhorší situace nastala během pandemie v roce 2020. Počet společností v oboru se snížil z řádově stovek na desítky.

Akcionáři tentokrát chtějí vydělat. Scott Sheffield, šéf společnosti Pioneer Natural Resources, přední společnosti v oboru těžby v břidlicích, v roce 2021 prohlásil, že žádná společnost nevyvrtá nový vrt, i kdyby cena ropy přesáhla 100 dolarů za barel. „Všichni akcionáři, se kterými jsem mluvil, říkali, že pokud se někdo vrátí k růstu, tyto společnosti vytrestají,“ řekl pro Financial Times.

Sheffield svá varování v posledních dnech zopakoval. Podle něj se v USA výraznější nárůst produkce dá čekat za dva až tři roky, citovaly ho Financial Times 4. března. Odvětví chybí lidé i materiál. Těžení v břidlicích přitom vyžaduje neustále nové investice. Firmy musí každoročně provést stovky vrtů, jen aby udržely produkci na stále stejné úrovni. Břidlicové vrty bývají zpočátku vydatné, ale jejich produkce rychle klesá.

Samozřejmě, vysoké ceny těžaře povzbudí. Už letos by se mohla dostat na úroveň před pandemií, tedy na zhruba 13 milionů barelů denně. V roce 2023 pak mohla stoupnout o dalších více než milion barelů denně, zhruba na 14 milionů barelů. (Rusko v lednu 2022 těžilo 11,3 milionu bpd, z nichž necelou polovinu, zhruba pět milionů, vyváželo.)

Embargo ze strany EU na dovoz ruské ropy by mohlo současné ceny ropy vyhnat ještě výše. V současné situaci těžko předpokládat, že by členské státy OPEC+ navýšily produkci tak, aby vykryly výpadek ruských dodávek.

Většina zemí OPEC je zjevně se současnou situaci v podstatě spokojena, a budou pokračovat v dosavadním přístupu a jen pomalu navyšovat kvóty. A to i v případě, že fakticky dosáhnou „stropu těžby“: „Proč měnit něco, co perfektně funguje? Oznámíme, že navýšíme svou produkci o 432 tisíc barelů denně, i když ji reálně nebude možné navýšit,“ uvedl pro Reuters jeden nejmenovaný zdroj obeznámený se situací.

Ruská energetická zbraň v číslech

Rusko je dnes třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Rusku 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d.

Přibližně 60 % ruského vývozu ropy směřuje do zemí OECD a dalších 20 % do Číny. V listopadu, což je poslední měsíc, za který jsou k dispozici oficiální měsíční statistiky o ropě, dovezla Evropa z Ruska celkem 4,5 mb/d ropy (34 % celkového dovozu). Země OECD Asie a Oceánie dovezly v listopadu z Ruska celkem 440 tis. mb/d ropy (5 % celkového dovozu), zatímco země OECD Severní a Jižní Amerika 625 tis. mb/d (17 % celkového dovozu).

Prostřednictvím systému Družba dodává do Evropy zhruba 750 kb/d. Bezprostředně ohroženo je denní dodávky zhruba čtvrt milionu barelů ruské ropy, které putují přes Ukrajinu jeho jižní větví. Z ní jsou přímo zásobovány Maďarsko, Slovensko a Česká republika.

Největším jednotlivým odběratelem ruské ropy je Čína. V roce 2021 odebírala v průměru 1,6 mb/d ropy. Zhruba polovinu dodávaly do země ropovodní, druhá polovina putovala po moři. Rusko je rovněž významným dodavatelem ropy do Běloruska, Rumunska a Bulharska a produktů do většiny zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny. 

V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 procent tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů.

Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu.

Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021.

Load More