Generální ředitel společnosti Tesla Elon Musk definoval energetickou nezávislost ve světě elektromobilů.
Byť Elon Musk společnosti Twitter k úlevě jedněch a zklamáních dalších patrně nekoupí, rozhodně na této sociální síti stráví až nezdravé množství času. Zdaleka ne všechny jeho tweety stojí za pozornost (i když řadě takových se jich stejně dostane), některé ovšem ano. Jako například jeho reakce na dnes relativně banální pozorování, že bez energetické nezávislosti neexistuje bezpečnost. Musk v odpovědi napsal: „A lithiové baterie jsou novou ropou.“
Dodejme, že Musk tu trochu přebíhá. V současné době je ropa pořád ropa. Svět stále potřebuje zhruba 100 milionů barelů této suroviny denně (z toho 20 milionů USA a 17 Evropa). Baterie také nejsou surovina, takže pokud skutečně míra elektrifikace dosáhne tak vysoké úrovně, jakou předpokládají plány řady evropských zemí, budou skutečně klíčovým produktem.
Ale i když analogie není rozhodně dokonalá a v řadě ohledů pokulhává, celkem jasně pojemnovává problém, který rozhodně stojí za pozornost. Odchodem od ropy vyspělé státy skutečně vymění jeden problém za jiný. Západ totiž stále lithium-iontových baterií vyrábí málo. Výrobě dominuje Asie, a to především Čína. V oblasti se těží řada klíčových surovin, a kompletují se tu články i baterie.
Něco přes 30 procent světových baterií pro elektromobily vyrábí čínská společnost Contemporary Amperex Technology, známá spíše jako CATL. Její tržní kapitalizace ve výši 200 miliard dolarů konkuruje společnosti Toyota Motor (TM). Přitom na pozici světové jedničky se čínská firma dostala v první polovině roku 2021. Má za sebou totiž impozantní růst produkce: za posledních pět let stoupla více než třicetinásobně.
Oboru vládne jen několik málo velkých společností. Šest největších výrobců dodává téměř 90 procent všech bateriích namontovaných do elektromobilů. A asi vás nepřekvapí, že téměř všichni jsou asijští. Do této špičky patří kromě CATL také ještě BYD (také čínská), LG Energy Solution, Samsung a SK Innovation (všechny Korea) a Panasonic (Japonsko). Pořadí je ovšem poměrně proměnlivé, v současné době nabíhá do výroby celá řada nových linek a závodů.
Návrat domů?
Tradiční automobilky se snaží část podílu získat zpět. Prakticky všechny velké značky oznámily miliardové výdaje na výstavbu nových továren na výrobu baterií i například v Evropě a v USA. Jinak to asi není možné, poptávka bude příliš veliká. Většina výrobců automobilů dnes odhaduje, že do roku 2030 bude většina celosvětově prodávaných automobilů na baterie. Dovážet všechny baterie z Číny v takovém případě nebude asi praktické.
Tradiční automobilky se snaží část podílu získat zpět. Prakticky všechny velké značky oznámily miliardové výdaje na výstavbu nových továren na výrobu baterií i například v Evropě a v USA. Jinak to asi není možné, poptávka bude příliš veliká. Většina výrobců automobilů dnes odhaduje, že do roku 2030 bude většina celosvětově prodávaných automobilů na baterie. Dovážet všechny baterie z Číny v takovém případě nebude asi praktické.
Ale jak velkou část dodavatelského řetězce si pro sebe opravdu dokážou vyspělé státy urvat? Lithium se těží především v Jižní Americe a Austrálii. A zpracovává se téměř výhradně v Číně.
Čína také v důsledku různých faktorů, včetně důrazu na jich důležitost, má téměř úplný monopol na těžbu kovů z vzácných zemin, které jsou klíčové například pro výrobu silných permanentních magnetů – a tedy i elektromotorů. Mimochodem, na společnosti, které se pokoušejí jejich těžbu rozjet v Severní Americe se soustředila poměrně silná dezinformační kampaň čínských hackerů.
Musk není rozhodně jediný, kdo upozorňuje na to, že Západ nemůže nechat vše jen v rukou trhu a musí počítat s bezpečnostními riziky. Shodne se na tom kupodivu třeba i s Bruselem. Všichni tedy tvrdí, že se investice do hodnotového řetězce baterií spolu s budováním jejich kapacit jeví jako nejchytřejší strategie pro vybudování nejen konkurenční výhody v oblasti elektromobilů, ale také zajištění strategické bezpečnosti.
Ovšem analýzy a prohlášení jsou jedna věc, vůle a vytrvalost s tím něco dělat jiná. Nejde jen o „ďábelské plány“ Pekingu. Výroba je levnější ve velkém, a tak koncentrace výroby či těžby do několika málo oblasti probíhá na volném trhu přirozeně. Ale jak letos dobře vidíme, i levné věci (třeba ruský zemní plyn) mohou vyjít poměrně draho.
Ruská energetická zbraň v číslech
Rusko je dnes třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Rusku 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d.
Přibližně 60 % ruského vývozu ropy směřuje do zemí OECD a dalších 20 % do Číny. V listopadu, což je poslední měsíc, za který jsou k dispozici oficiální měsíční statistiky o ropě, dovezla Evropa z Ruska celkem 4,5 mb/d ropy (34 % celkového dovozu). Země OECD Asie a Oceánie dovezly v listopadu z Ruska celkem 440 tis. mb ropy (5 % celkového dovozu), zatímco země OECD Severní a Jižní Amerika 625 tis. mb (17 % celkového dovozu).
Prostřednictvím systému Družba dodává do Evropy zhruba 750 kb/d. Bezprostředně ohroženo je denní dodávky zhruba čtvrt milionu barelů ruské ropy, které putují přes Ukrajinu jeho jižní větví. Z ní jsou přímo zásobovány Maďarsko, Slovensko a Česká republika.
Největším jednotlivým odběratelem ruské ropy je Čína. V roce 2021 odebírala v průměru 1,6 mb/d ropy. Zhruba polovinu dodávaly do země ropovodní, druhá polovina putovala po moři. Rusko je rovněž významným dodavatelem ropy do Běloruska, Rumunska a Bulharska a produktů do většiny zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny.
V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 procent tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů.
Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu.
Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021.
