Množství ruského plynu proudícího do Evropy klesá a patrně nadále klesat bude. Může Moskva svůj plyn doručit jiným zákazníkům?
„Problémy s čerpáním plynu vznikly kvůli sankcím západních zemí, které uvalily na naši zemi a na několik společností. Nejsou žádné jiné důvody, které by mohly způsobit problémy s posíláním plynu.“
Těmito slovy pro agenturu Interfax dal mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov jasně najevo, že ruský zemní plyn do Evropy nepoteče, dokud nedojde ke zrušení sankcí ze strany západních zemí. To je ovšem v současné situaci velmi nepravděpodobné.
Rusko stojí před vážným problémem: jak vynahradit výpadek příjmů z prodeje plynu do Evropy jinak. A to nejen tento či příští rok – vzhledem ke ztrátě reputace bude pro Rusko návrat na evropské trhy velmi obtížný.
Moskva tedy stojí před úkolem pokusit se prodat své obrovské zásoby zemního plynu na jiné trhy. „Druhým do hry“ je přitom Čína se svou téměř stále rostoucí po fosilních palivech (kterou by snad mohla samozřejmě omezit podle některých indicií hrozící celosvětové ekonomické zpomalení).
Jak na to?
Před Ruskem ovšem stojí dvě velké a zdánlivě nepřekonatelné překážky, domnívá se ruský analytik Oliver Alexander:
- stávající ruská plynová infrastruktura
- stávající ruská LNG infrastruktura
Zemní plyn nelze přepravovat tak snadno jako ropu, uhlí nebo jiná fosilní paliva. Existují dva způsoby přepravy velkého množství zemního plynu. Prvním je síť plynovodů. Druhý způsob je pomocí zařízení na zkapalňování zemního plynu, která jej přeměňují na „zkapalněný zemní plyn“ (LNG), který lze poté přepravovat na speciálně navržených lodích. Oba tyto způsoby vyžadují vybudování velkého množství složité a nákladné infrastruktury.
Abychom mohli přesně posoudit schopnost Ruska přesměrovat toky plynu z Evropy do Číny, musíme se nejprve podívat na umístění hlavních plynových polí v Rusku. Jak je patrné z níže uvedené mapy, většina velkých ruských plynových polí se nachází v Západosibiřské ropné pánvi, největší uhlovodíkové pánvi na světě.
Dvě největší ruská plynová pole, Urengojské a Jamburské pole, se nacházejí na severu této oblasti v poměrně vzdáleném Jamalo-něneckém autonomním okruhu. Tato dvě pole jsou druhým a třetím největším ložiskem zemního plynu na světě. Větší je pouze ložisko South Pars/North Dome Gas-Condensate v Perském zálivu.
Na dálném východě Ruska je hlavním nalezištěm zemního plynu Čajanda, které se nachází v Jakutusku (republice, ne městě) a je součástí Viljujské pánve. Odhaduje se, že plynové pole Čajanda obsahuje celkem přibližně 1,24 bilionu metrů krychlových plynu. I když je toto množství velké, je 6,5krát menší než jamburské ložisko plynu a 8krát menší než Urengojské pole.
Ruské plynovody
Současná ruská infrastruktura do dopravu plynu odráží právě fakt, že ložiska zemního plynu jsou koncentrována na severozápadě země. Většina ruských plynovodů vede z Urengojského a Jamburského pole směrem na západ a je tedy určena k zásobování evropských země.
Jediným v současnosti fungujícím významným exportním plynovodem na východě je plynovod Síla Sibiře, který přepravuje plyn z již zmíněného plynového pole Čajanda do Číny.
Jen plynovod Nord Stream 1 dodal v roce 20214 do Evropy 59,2 miliardy metrů krychlových zemního plynu. Plánuje se, že plynovod Síla Sibiře bude do roku 2030 vyvážet do Číny 38 miliard metrů krychlových plynu. V předchozích letech jím proudilo přibližně 10 miliard m3 ročně, v první polovině roku 2022 se vývoz zvýšil na přibližně 7,5 miliardy m3.
Dne 7. září se Rusko dohodlo s Čínou na zahájení přípravy stavby plynovodu Síla Sibiře 2, který bude schopen dodávat do Číny 50 miliard metrů kubických ročně z Jamburského pole přes Jamalské těžební centrum (zpráva Interfaxu). Jeho stavba pomůže sice Rusku vyřešit finanční závislost na dodávkách pro Evropu v delším časovém horizontu, ale neřeší to problém krátkodobý.
Ruský obrat na východ tedy pomalu nabíral na obrátkách již téměř 15 let, Čína ale zatím stále představuje poměrně malou část ruského odběru. Zhruba 60 procent ruského vývozu ropy směřovalo před invazí do evropských zemí; podíl Číny činil zhruba 20 procent. V případě zemního plynu byl nepoměr ještě vyšší: Čína odebírala v roce 2020 zhruba 5 procent ruského exportu. Na Evropskou Unii a Turecko připadalo více než 70 procent celkového ruského vývozu zemního plynu.
Už nebudou váhat
Ruský obrat směrem k exportu na východ tedy musí být opravdu rychlý a masový. Moskva si vlastně v současné situaci může vyčítat dlouhé roky opatrného přešlapování. Roky totiž nedokázalo čínský poptávce vyjít vstříc.
Například vyjednávání o stavbě plynovodu Síla Sibiře trvaly prakticky dvě desetiletí, byť měl projekt od začátku jasnou logiku. Rusko si chtělo zajistit jiné odběratele než Evropu, kde byl růst poptávky po plynu pomalý. V Číně bylo využití plynu přitom dlouhodobě nízké, v posledních letech ale rychle stoupalo, a ještě stoupat bude. Ruský zemní plyn by také podpořil boj Pekingu proti znečištění ovzduší.
Navzdory těmto přesvědčivým důvodům ale ani nespočet vrcholných setkání čínských a ruských představitelů až do roku 2014, a tedy prvního kola západních sankcí po obsazení Krymu, k ničemu nevedl. Hlavní překážkou v uzavření dohody zůstávaly neshody ohledně výchozí ceny za dodávky plynu.
V roce 2014 se situace ale rychle změnila. Dne 21. května 2014 Čína a Rusko uzavřely dohodu o nákupu a prodeji 38 miliard m3 ruského zemního plynu do Číny po dobu 20 let, jehož celková hodnota byla odhadnuta na 400 miliard dolarů. Výstavba 2200 km dlouhého plynovodu pak trvvala od září 2014 do prosince 2019.
Jen na půl plynu
Plynovod Síla Sibiře 2 by měl být ještě výrazně delší než jeho předchůdce právě proto, že musí propojit západní ložiska s východními odběrateli. Má měřit 2800 km a jeho výstavba by podle současných plánů měla začít v roce 2024. Současný termín dokončení je v roce 2030, ale stejně jako u mnoha současných ruských projektů v oblasti plynárenské infrastruktury mohou mít velký vliv na časový harmonogram západní sankce, které mohou projekt posunout dále do budoucnosti.
Nejlepším scénářem pro Rusko je, že bude schopno do Číny prostřednictvím plynovodu Power of Siberia 2 vyvážet za 8 let přibližně stejný objem plynu, jaký dodávalo v posledních letech plynovodem Nord Stream 1 do Evropy.
Ve scénáři, kdy oba plynovody Power of Siberia a Power of Siberia 2 budou vyvážet zemní plyn do Číny na plnou plánovanou kapacitu, budou dohromady schopny exportovat do Číny 88 miliard metrů krychlových zemního plynu ročně. To je stále jen o něco více než polovina ze 155 miliard metrů krychlových ruského zemního plynu, které Evropská unie dovezla v roce 2021.
Ruské LNG
Vzhledem k tomu, že potřebná potrubní infrastruktura pro přepravu plynu z největších nalezišť na západě Ruska v současné době neexistuje a její vybudování bude trvat roky, v příštích několika letech bude Rusko muset využívat především své terminály na zkapalněný zemní plyn (LNG).
V tomto ohledu čelí Rusko jiným – ale také velmi vážným – potížím, které brání rychlému přesměrování toku plynu na východ.
V současné době má Rusko dva hlavní LNG terminály. Jedná se o „terminál LNG Jamal“ a „terminál LNG Sachalin II“.
Terminál Jamal se nachází na stejnojmenném poloostrově Jamal na úplném severu Jamalo-něneckého autonomního okruhu. Skládá se ze čtyřech samostatných zkapalňovacích zařízení. Tři z nich jsou skutečně velkoobjemové a mohou ročně produkovat zhruba 5,5 milionu tun LNG. V květnu 2021 bylo spuštěno čtvrtý menší zařízení, které je schopno produkovat dalších 0,9 milionů tun ročně. Celková roční produkce terminálu tak činí 17,4 milionů tun, což z něj činí největší zařízení svého druhu na světě z hlediska roční produkce.
Terminál Sachalin II LNG se nachází na největším ruském ostrově Sachalin, severně od japonského souostroví. Skládá se ze dvou „bloků“, z nichž každý je schopen produkovat přibližně 5,4 milionu tun LNG ročně, dohromady tedy 10,8 milionu tun ročně. Plánovala se výstavba třetího zařízení, také s kapacitou kolem 5 milionů tun ročně, ale ta byla v současné době odložena na neurčito.
Kromě těchto dvou hlavních terminálů pro zkapalňování LNG má Rusko dva menší terminály (Vysock a Portovaja), které dohromady mají kapacitu zhruba 2,5 milionu tun ročně.
Rusko mělo v úmyslu postavit ještě další obří terminál na LNG nedaleko Jamalu v rámci projektu nazvaného Arctic LNG 2. Původně se plánovalo, že terminál bude mít tři „bloky“, z nichž každý bude schopen vyrábět 6,6 milionu tun LNG ročně.
Kvůli sankcím po invazi na Ukrajinu byla výstavba dvou ze tří zařízení zastavena na neurčito (pracovaly na nich čínské firmy, ale ani ty nebyly ochotny riskovat riziko sankcí). Zbylé zařízení by mělo být dokončeno a zahájit provoz někdy v roce 2024.
Polovina jednoho Nord Streamu
Ruské LNG terminály tedy mají dohromady kapacitu zhruba 30,5 milionu tu zkapalněného zemního plynu ročně. Přitom jeden milion tun LNG je zhruba 1,379 miliardy metrů krychlových plynu. Současná roční kapacita ruského LNG tak odpovídá 41,87 miliardám metrů krychlový plynu. Z toho zhruba 30 miliard m3 (19,56 mil. tun LNG) pochází ze západních ruských plynových polí, která dříve dodávala plyn do Evropy.
Západní ruské závody na zkapalňování LNG jsou tedy schopny na trhu dodat zhruba necelou polovinu (cca 46 procent) množství, které v roce 2021 dodal v tuto chvíli podle dostupnýc informací nejspíše zcela definitivně zničený Nord Stream 1. Rusko tedy ani za optimálních podmínek (bez výpadků a komplikací) nemá k dispozici LNG infrastrukturu, která by se kapacitně blížila jeho exportním možnostem východním směrem.
Ona ani geografická poloha terminálu LNG na Jamalu za polárním kruhem není pro vývoz LNG do Číny a Asie ideální. V předchozích letech býval v zimním období (kdy LNG terminály díky nízkým teplotám fungují nejúčinněji) býval pro běžné lodě arktický led příliš silným. To znamená, že Rusko bylo nuceno k přepravě LNG z Jamalu do Asie využívat terminál v belgických Bruggách.
Rusko proto postupně uvedlo do provozu 15 nových lodí třídy ARC7 pro přepravu LNG právě arktickými vodami. Jsou schopny prorazit až 2,1 m mořského ledu, což otevírá možnost celoročního využívání Severní mořské cesty pro vývoz do Asie přímo z terminálu Jamal LNG18. Každá z těchto lodí na přepravu LNG je schopna přepravit přibližně 170 000 metrů krychlových LNG, což odpovídá 68 850 tunám LNG. To tedy znamená, že k vývozu celé roční produkce terminálu je zapotřebí přibližně 256 jízd ročně.
Lodě ARC7 LNG stejně jako řada dalších specializovaných lodí využívají k pohonu pohonné jednotky Azipod společnosti ABB. Fungování flotily lodí ARC7 tedy mohou ohrozit západní sankce na vývoz dílů a materiálu pro údržbu těchto jednotek. To by vývoz ruského LNG mohlo nadále omezit.
Příliš důležitý západ
Většina ruské plynárenské infrastruktury byla vybudována se záměrem dodávat plyn do Evropy s pomocí plynovodů. V současné době není k dispozici infrastruktura pro přepravu plynu ze západních ruských plynových polí do Číny.
Plány na nápravu tohoto stavu budou v nejlepším případě trvat deset let a umožní exportovat do Číny pouze přibližně třetinu současného ruského vývozu do Evropy. Navíc mohou export ještě snížit západní sankce, které omezují vývoz kritických součástí plynovodů do Ruska.
Pokud jde o zkapalněný zemní plyn, Rusko má podobné problémy. Současná infrastruktura pro LNG není dostatečná pro přesměrování významné části bývalých evropských toků do Číny. Kromě toho západní sankce účinně zhatily mnoho ruských krátkodobých a střednědobých plánů na rozšíření kapacity výroby LNG. I flotila přepravních lodí je závislá na náhradních dílech od západních výrobců.
Rusko tedy nemá možnost jednoduše vyrovnat deficit vzniklý výrazným omezením toku plynu do Evropy. Přebudování infrastruktury bude Rusku trvat desítky let, bude to stát nemalé prostředky v přímých i nepřímých nákladech. V některých případech to vůbec nemusí být možné v důsledku závislosti na západních technologiích.
Ruská energetická zbraň v číslech
V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 procent tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů.
Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu.
Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021.
Závislost Evropy na ruském plynu byla taková, že bez ruských uhlovodíků je zvládnutí topné sezóny náročný logistický úkol. Dodávky z jiných trhů, včetně trhu se zkapalněným plynem (LNG) ho jednoduše nahradit nedokážou.
Evropa má poměrně velké kapacity na skladování plynu, ovšem podle vyjádření společnosti Aurora Energy Research pro agenturu Reuters by plné zásobníky plynu mohly evropským zemím vystačit v nejlepším případě asi na tři měsíce. V Německu, kde se nachází téměř čtvrtina všech zásobníků v rámci, by uskladněný plyn mohl pokrýt 80 až 90 dní průměrné poptávky.
To na topnou sezónu zjevně není dost. „Pro zvládnutí této krizové situace bude snížení poptávky ještě důležitější než skladování,“ řekla agentuře Reuters Simone Tagliapietra, vedoucí pracovnice think-tanku Bruegel.
Aby se zabránilo zimní krizi v zásobování, musí země každý měsíc snížit spotřebu plynu o 15 % pod pětiletý průměr, vyplývá z modelů společnosti ICIS. To by znamenalo, že po zimě by byly zásobníky naplněny ze 45 %, pokud by Rusko plyn nadále dodávalo, a z 26 %, pokud by Rusko od října nadále snížilo své dodávky. Což není velká rezerva pro případ, že počasí nám nebude přát a zima bude tužší než obvykle.
Silné i v ropě
Rusko bylo také v posledních letech zároveň třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Rusku 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d.
Přibližně 60 % ruského vývozu ropy směřuje do zemí OECD a dalších 20 % do Číny. Na sklonku minulého roku, přesněji v listopadu 2021, dovezla Evropa z Ruska celkem 4,5 mb/d ropy (34 % celkového dovozu). Země členské státy OECD z Asie a Oceánie dovezly v listopadu z Ruska celkem 440 tis. barel ropy denně (5 % celkového dovozu), členské státy OECD ze Severní a Jižní Ameriky 625 tis. b/d (17 % celkového dovozu).
Prostřednictvím systému Družba dodává do Evropy zhruba 750 tisíc b/d. Bezprostředně ohroženo je denní dodávky zhruba čtvrt milionu barelů ruské ropy, které putují přes Ukrajinu jeho jižní větví. Z ní jsou přímo zásobovány Maďarsko, Slovensko a Česká republika.
Největším jednotlivým odběratelem ruské ropy je Čína. V roce 2021 odebírala v průměru 1,6 mb/d ropy. Zhruba polovinu dodávaly do země ropovodní, druhá polovina putovala po moři. Rusko je rovněž významným dodavatelem ropy do Běloruska, Rumunska a Bulharska a produktů do většiny zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny.
Trh s ropou je „globalizovanější“ než ten se zemním plynem. Nahradit dodávky ruské ropy není tedy náročné logisticky. Zároveň ovšem vytlačení ruské ropy z trhu vede ke zvýšení tlaků na růst cen. Jak moc, to bude záležet na řadě faktorů, včetně třeba vývoje světového hospodářství (případná recese by byla silným signálem k poklesu cen).
