Státy Evropy usilovně pracují na dokončení nových terminálů pro dovoz zemního plynu před letošní zimou. I když se to podaří, nevyřešenou otázkou stále je, jak najít na trhu volný plyn. Není ho přebytek.
Největší evropská ekonomika, Německo, se hodlá zbavit závislosti na ruském zemním plynu dodávkami LNG, tedy zkapalněného zemního plynu ze zámoří. Z Ruska přitom v roce 2021 pocházelo přibližně 55 % německé spotřeby plynu.Německo přitom nemělo připravenou žádnou náhradu. Vzhledem k cenové výhodě ruského plynu a spoléhání na „výjimečné vztahy“ mezi Berlínem a Moskvou, Německo v současné době nedisponuje vlastními terminály na dovoz zkapalněného zemního plynu (LNG).
Evropa sice nikdy nerozšířila své embargo z ropy i na plyn, ale Rusko už nyní jasně dává najevo, že nechce plyn Evropě dát levně – a to ani ve smyslu finančním, ani diplomatickém. Evropské země nyní tedy pouze s obavami vyčkávají, jak se Moskva rozhodně a zda například Rusko obnoví provoz plynovodu Nord Stream 1 po jeho pravidelné údržbě mezi 11. až 21. červencem.
Jeden zádrhel se německé diplomacii podařilo vyřešit: Kanada oznámila, že udělí výjimku ze sankcí, aby mohla vrátit do Německa opravené ruské turbíny pro plynovod Nord Stream 1. Ovšem Rusko ani tak nemá velkou motivaci vycházet Evropě vstříc, zvláště v situaci, kdy díky vysokým cenám fosilních paliv jeho rozpočet není až tak silně omezený americkými a evropskými embargy.
Berlín zatím za sebou má pouze tu jednodušší část nutné změny. K polovině května letošního roku se podíl ruského plynu na německé spotřebě snížil na zhruba 35 %. A v červnu dále klesl právě po „přiskrcení“ Nord Stream 1. Vzrostly dodávky z Norska a Nizozemska. Mimo to vzrostl i dovoz zkapalněného zemního plynu skrze terminály v okolních zemích.
Tím se ale jednoduché možnosti de facto vyčerpaly. Další rezervy v současném systému nejsou, a tak se Německo 23. června stalo první zemí v Evropě, která přešla na druhý stupeň svého třístupňového nouzového plánu pro dodávky plynu. To by zatím asi nejsilnější signál jeho zranitelnosti vůči přerušení dodávek plynu z Ruska.
Stavíme, co se dá
Strategií Německa je vybudování čtyř plovoucích a dvou stálých LNG terminálů. V krátkodobém horizontu by měly pomoci právě plovoucí terminály (FSRU), které mohou být realizovány mnohem rychleji než zařízení na pevnině. Německé ministerstvo hospodářství doufá, že se podaří zahájit provoz dvou plovoucích terminálů ještě do konce letošního roku, jednoho ve Wilhelmshavenu a jednoho v Brunsbüttelu.
Aby se stavba stihla, dochází ke změnám legislativy. Německý parlament v květnu schválil zákon, který má urychlit schvalovací proces nových dovozních plynových terminálů.
Svým dílem přispěl i německý regulační úřad, který v červnu oznámil, že plánuje snížit cenu přepravní kapacity pro plyn přepravovaný z LNG terminálů o 40 procent. To by mělo poměrně zásadně zlepšit jejich konkurenceschopnost. „Díky slevě dosáhne výše poplatků úrovně srovnatelné s výší poplatků v sousedních zemích, jako je Nizozemsko a Francie,“ napsal německý úřad BNetzA ve svém prohlášení.
Podle hlasů z oboru bude muset Německo ještě přidat. Podle průmyslové skupiny Zukunft Gas bude třeba pro dosažení plánu ohledně zprovoznění plovoucích LNG terminálů aktivity ještě urychlit. „Aby v příštím roce dosáhla kapacita LNG terminálů 13 miliard m3, je třeba zvýšit tempo výstavby a rozšiřování kapacit,“ uvedl pro agenturu Platts předseda společnosti Zukunft Gas Timm Kehler.
Německá vláda jednala rychle a pronajala si čtyři lodě FSRU, dvě prostřednictvím společnosti Uniper a dvě prostřednictvím společnosti RWE, ale příprava lokalit pro zapojení plavidel vyžaduje čas. Podle Kehlera v tuto chvíli nic nestojí v cestě realizaci terminálu u Wilhelmshavenu, ale v případě Brunsbüttelu ještě není jasné, zda se vše podaří stihnout v plánovaném termínu.
Podobné potíže mají i další země. Někde se je daří odstraňovat lépe, někde hůře. Hlavním otázkou ovšem je, zda bude do těchto terminálů co dovážet.
Bude to stačit pro všechny?
Celkem není pochybnosti, že Evropa může terminály vybudovat (na rozdíl třeba od sankcemi postiženého ruského hospodářství, kterému chybí některé klíčové technologie). Podle odhadu analytiků serveru Argus navýší Evropa importní kapacity pro LNG do roku 2026 o 81 mil. tun, což je ekvivalent 111 mld. m3 zemního plynu v plynném stavu.
V tu chvíli bude Evropa vlastně pokrývat svou běžnou poptávku víceméně pouze s pomocí zkapalněného plynu. Evropská importní kapacita by se měla v tu chvíli pohybovat kolem 275 milionů tun, což odpovídá zhruba 380 miliardám metrů krychlových (m3) zemního plynu v plynném skupenství. Loňská spotřeba zemního plynu v Evropské unii přitom byla 412 miliard m3.
Otevřenou otázkou je, kdo k nim bude dovážet. Podle Argusu budou dovozní terminály vyrůstat rychleji, než se mají otevírat nové vývozní terminály v zemích, kde se plyn těží. Až do roku 2025 plánovaný nárůst importní kapacity v EU má být vyšší než kapacity exportérů. Problém se přitom týká hlavně několika příštích let, tedy právě roků, které Evropu trápí nejvíce.
Exportéři by náskok Evropy měli dohnat až v letech 2024 a 2025. Měly by totiž začít fungovat nové velké projekty v Kanadě, Spojených státech amerických a také v Kataru. V roce 2025 už by se situace měla obrátit a kapacita nových projektů na vývoz LNG by měla podle Argusu převýšit novou kapacitu na dovoz LNG do Evropy.
Podobně situaci vidí i poradenská společnost Rystad Energy. Ta očekává se, že celosvětová poptávka po LNG v roce 2022 dosáhne 436 milionů tun. Celková nabídka by podle ní měla dosáhnout úrovně zhruba 410 milionů tun.
„LNG prostě není dost na to, aby uspokojil poptávku. V krátkodobém horizontu to způsobí v Evropě tuhou zimu. Pro producenty to znamená, že přišel další boom zkapalněného plynu, ale bude jen dohánět prudký nárůst poptávky. Scéna je připravena pro trvalý deficit nabídky, vysoké ceny, extrémní volatilitu, býčí trhy a vyostřený geopolitický boj kolem zkapalněného plynu,“ řekl Kaushal Ramesh, hlavní analytik pro plyn a LNG ve společnosti Rystad Energy.
Prudký nárůst poptávky vedl k oznámení celé vlny nových projektů v oboru, nejvyšší za celou poslední dekádu. Ovšem i podle Rystad Energy se vzhledem harmonogram výstavby velké části projektů zdá, že ty mohou ulehčit trhu až po roce 2024.
Na jak dlouho?
Někteří insideři upozorňují, že trh sám o sobě nebude na evropskou, a zvláště německou, poptávku po plynu reagovat s příliš velikým entusiasmem. Je totiž zjevné, že pro Evropu představuje plyn pouze dočasné řešení.
Podle vyjádření šéfa německé společnosti Uniper Klause-Dietera Maubacha pro agenturu Montel Německo nemůže nabídnout takové podmínky, jaké by si trh představoval. Producenti zemního plynu jsou zvyklí spíše na dlouhodobé kontrakty. A bez nich nebudou chtít do nových kapacit příliš investovat.
Německo má ovšem úplně jiné představy o vzdálenější budoucnosti své energetiky a přechod na LNG plyn i kvůli jeho cenám považuje za krátkodobé řešení. Berlín přitom plánuje snížit emise skleníkových plynů, tedy hlavně oxidu uhličitého, do roku 2040 o 88 % proti úrovni roku 1990. A v roce 2045 už by německá energetika měla být zcela klimaticky neutrální. I když se patrně bez fosilních paliv v té době neobejde, těžko předpokládat, že by byla země podobně velkým odběratelem zemního plynu jako dosud.
Ruská energetická zbraň v číslech
Rusko je dnes třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Rusku 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d.
Přibližně 60 % ruského vývozu ropy směřuje do zemí OECD a dalších 20 % do Číny. V listopadu, což je poslední měsíc, za který jsou k dispozici oficiální měsíční statistiky o ropě, dovezla Evropa z Ruska celkem 4,5 mb/d ropy (34 % celkového dovozu). Země OECD Asie a Oceánie dovezly v listopadu z Ruska celkem 440 tis. mb ropy (5 % celkového dovozu), zatímco země OECD Severní a Jižní Amerika 625 tis. mb (17 % celkového dovozu).
Prostřednictvím systému Družba dodává do Evropy zhruba 750 kb/d. Bezprostředně ohroženo je denní dodávky zhruba čtvrt milionu barelů ruské ropy, které putují přes Ukrajinu jeho jižní větví. Z ní jsou přímo zásobovány Maďarsko, Slovensko a Česká republika.
Největším jednotlivým odběratelem ruské ropy je Čína. V roce 2021 odebírala v průměru 1,6 mb/d ropy. Zhruba polovinu dodávaly do země ropovodní, druhá polovina putovala po moři. Rusko je rovněž významným dodavatelem ropy do Běloruska, Rumunska a Bulharska a produktů do většiny zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny.
V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 procent tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů.
Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu.
Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021.
