Pokud se v poslední době mluvilo Bavorsku v energetickém kontextu, obvykle to bylo v souvislosti s problematickými stránkami německé „Energiewende“. Například s velmi pomalým propojováním větrných parků na severu Německa s odběrateli elektřiny v jižní části země, například právě v Bavorsku.
Mohl by tak vzniknout dojem, že obyvatelé této rozlohou největší spolkové země mají k „zelené“ energetice výhrady. Ale podpora je podobná, podle některých průzkumů možná vyšší, než ve zbytku Německu – tedy vysoká. Kde však mají bezuhlíkovou energii brát?
Stejně jako ve zbytku Německa, také v Bavorsku roste odpor proti stavbě dalších větrných elektráren. Pro ty navíc nejsou na jihu Německa ani vhodné klimatické podmínky. Stejná turbína vyrobí v Bavorsku o polovinu méně elektřiny než v dobré lokalitě u Severního moře. To zcela zásadně mění ekonomiku provozu – v Bavorsku se prostě tyto zdroje v dohledné době sotva vyplatí. S fotovoltaikou by mohla být situace o něco lepší, ani pro ni Bavorsko není ideálním místem.
Situace je o to horší, že „zelené“ zdroje by měly nahradit nejen zdroje elektřiny, ale i tepla. V soukromých domácnostech dnes připadá drtivá část spotřeby energie (více než 80 %) na ohřev vody a topení. Buď musí vyrobit o to více elektřiny, nebo se musí najít jiné řešení. Bavoři ho hledají pod zemí, ve využití geotermální energie.
Nad předhlubní
Mnichov leží v oblasti, které geologové říkají Alpská předhlubeň ležící od Alp až k toku Dunaje. Ještě během třetihor to byl mořský průliv. Ten postupně zaplnily nánosy, které tam ukládaly řeky stékající z hor. Koncem třetihor však zemská tektonika sedimenty současně s celými Alpami vyzdvihla a moře vymizelo.
Podél severního úpatí Alp se tak táhne obří prohlubeň vyplněná propustnými sedimenty. Voda ze srážek, které se zastaví o severní hřeben Alp, po jejich skalnatém podloží tedy rychle klesá, ale jen do určité hloubky. Její tok v podstatě kopíruje průběh dna „vany“, tedy Alpské předhlubně. Valí se tak na sever a začne znovu postupně stoupat směrem k povrchu.
Během své podzemní exkurze se voda nejen do určité míry mineralizuje, ale především se samozřejmě ohřeje od okolní horniny. Několik kilometrů pod Mnichovem tak proudí doslova podzemní řeka s teplotami od 65 až do 100 °C (v závislosti na místě, ale především na hloubce). Horká voda v těchto místech proudí vápencovými vrstvami, které mají i další pro geotermální energii důležitou vlastnost: jsou dostatečně propustné. Jednoduše jde o horniny dostatečně porézní, ze kterých lze tedy horkou vodu odčerpat. Pro ekonomické využití geotermální energie je to extrémně důležitá podmínka.
Pokud je v daném místě geologická struktura s vysokou teplotou, ale velmi nízkou propustností, tak z ní prostě nelze teplo odebrat. Typickým příkladem takové horniny může být žula; z ní se voda bez rozbití v podstatě čerpat nedá. Pokud jde o horninu s nízkou teplotou, ale vysokou propustností, tak ani z velkých objemů není možné dosáhnout dostatečné účinnosti. Typickým příkladem může být pískovec: je velmi propustný, ale většinou má nízkou teplotu.
Teplo jen ze země
V Mnichově jsou obě podmínky splněny a využití energie skryté pod zemí je tedy relativně přímočaré. Do horké horniny se jedním vrtem tlačí voda (či jiná podobná kapalina), z druhého se vyčerpává ohřátá. V jednodušší variantě se pak ohřátá kapalina používá pro vytápění/ochlazování domů. Pokud jsou teploty dostatečně vysoké, lze tento systém využít i k výrobě elektřiny, ale na to jsou zapotřebí opravdu poměrně příhodné podmínky: teploty vyšší než 100 °C a velmi propustná hornina, aby tok byl dostatečně silný. Teploty vody proudící pod Mnichovem jsou na to většinou nízké, lepší podmínky jsou ve větších hloubkách blíže Alpám.
Město chce mnohem spíše využívat jednodušší a finančně méně náročné mělčí vrty, které pak mohou posloužit k vytápění. Do roku 2040 by Mnichov chtěl mít také veškeré dodávky tepla kryté vlastní produkcí z obnovitelných zdrojů, především právě z geotermální energie. Projekt má na starosti městská firma SWM (Stadtwerke München).
Přechod na geotermální energii není levný, odhady celkové ceny jsou v řádech miliard eur. Návratnost těchto projektů by také pro ryze komerční subjekty, které si musí půjčovat na běžném trhu, mohla být velmi problematická. Pohybuje se totiž kolem deseti let – a to za předpokladu, že se projektu vyhnou komplikace, které geotermální elektrárny mohou doprovázet.
