Evropská komise schválila, že Česká republika může částečně odškodnit energeticky náročné podniky za to, že se jim do nepřímých nákladů na emise v rámci evropského systému obchodování s nimi promítají vysoké ceny elektřiny.

Výkonná místopředsedkyně Evropské komise odpovědná za politiku hospodářské soutěže Margrethe Vestagerová k tomu uvedla: „Toto opatření ve výši 1,4 miliardy eur (34,6 miliardy Kč) umožní, aby Česko ve svých energeticky náročných odvětvích snížilo riziko úniku uhlíku. Zároveň budou zachovány pobídky pro nákladově efektivní dekarbonizaci jeho hospodářství v souladu s cíli Zelené dohody a omezí se nepatřičná narušení hospodářské soutěže.“

Cílem tohoto podpůrného opatření je snížit riziko „úniku uhlíku“, ke kterému dochází v případech, kdy podniky přesouvají výrobu do zemí mimo EU s méně ambiciózními politikami v oblasti klimatu. To pak vede k odlivu hospodářské činnosti z EU, avšak nedochází ke snížení emisí skleníkových plynů v celosvětovém měřítku.

Odškodnění by měly podniky obdržet prostřednictvím částečné náhrady nepřímých nákladů na emise vzniklých v předchozím roce, přičemž konečná platba bude provedena až v roce 2031. Maximální výše podpory bude odpovídat 75 procentům vzniklých nepřímých nákladů na emise. Výše podpory se vypočítá na základě referenčních hodnot účinnosti spotřeby elektřiny, které zajišťují, že jsou příjemci motivováni k úspoře energie.

Hospodářská komora ČR rozhodnutí Evropské komise vítá. Její mluvčí Miroslav Diro však ČTK řekl, že se jedná pouze o částečné kompenzace. „Požadavky na další finanční zdroje na financování dekarbonizačních opatření nesmí být na základě tohoto rozhodnutí snižovány. Nyní je také nutné toto rozhodnutí komise odrazit alokací příslušných prostředků ze státního rozpočtu na tento účel,“ uvedl.

Aby měly podniky nárok na odškodnění, budou muset buď zrealizovat určitá doporučení energetického auditu, nebo pokrýt alespoň 30 procent své spotřeby elektřiny bezuhlíkovými zdroji, a to prostřednictvím zařízení na výrobu energie z obnovitelných zdrojů na místě, dohod o nákupu energie bez emisí uhlíku nebo záruk původu.

Podobný režim Evropská komise schválila také Španělsku. V jeho případě jde o 2,9 miliardy eur.

Izrael se po příkladu jiných zemí rozhodl uhlíkovou daň, oznámila na začátku srpvna tamní vláda V zemi dnes vládně „barevná“ koalice, kterou spojuje v první řadě nechuť k expremiérovi Benjaminu Netanjahuovi.

Daň se začne uplatňovat od roku 2023 a do roku 2028 bude se bude postupně zvyšovat. Uvalena bude na uhlí, zkapalněný ropný plyn, topný olej, pet-koks a zemní plyn, což by mělo dohromady pokrýt přibližně 80 % emisí skleníkových plynů v Izraeli.

Přímo od občanů

Jde o daň spotřební dotkne se tedy přímo peněženek voličů. V podstatě jde o obdobu daní z tabáku či alkoholu, které jsou stanoveny právě i proto, aby se spotřeba těchto produktů snížila. Tento mechanismus zdanění doporučily Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Izraelská národní banka.

Daň bude zastropována, především pokud jde o zemní plyn, a to tak, aby nárůst cen elektřiny během tohoto období činil maximálně pět procent. Na naftu používanou v dopravě nebude uvalena žádná dodatečná uhlíková daň, protože stávající daně na tato paliva již patří k nejvyšším v OECD, uvádí se ve vládním prohlášení. Ovšem část dnešní spotřební daně bude oficiálně převedena na uhlíkovou.

Později bude daň rozšířena i na emise z dalších zdrojů plynů způsobujících globální oteplování, jako jsou skládky odpadků, které jsou zodpovědné za 8 % emisí skleníkových plynů v Izraeli, a chladicí plyny používané v klimatizačních systémech, chladničkách a chladírenských vozidlech, které představují 7 % emisí skleníkových plynů.

Zdanění uhlíku, uvádí se v prohlášení, „má napravit selhání trhu, které vzniká, když znečišťovatel neplatí za škody způsobené v důsledku emisí skleníkových plynů. Stanovení cen uhlíku je považováno za nejúčinnější a nejefektivnější způsob, jak podpořit snižování emisí skleníkových plynů a vytvořit jistotu na trzích.“

Cílem daně, založené na skutečných, tzv. externích nákladech emisí z fosilních paliv, které zahrnují škody na veřejném zdraví a životním prostředí, je přimět podniky a spotřebitele, aby přešli na paliva, která méně přispívají ke znečišťování a globálnímu oteplování, a aby investovali do nových technologií snižujících jejich emise.

Analýza ministerstva životního prostředí vytvořená ve spolupráci s Izraelským demokratickým institutem vyplývá, že samotné stanovení cen uhlíku sníží do roku 2050 emise skleníkových plynů o 67 % oproti roku 2015. Zavedení uhlíkové daně by také podle stejné práce mělo mít zanedbatelný vliv na hospodářský růst. Údajně by snížení znečištění ovzduší mohlo do roku 2050 ušetřit přibližně 20 miliard šekelů (cca 130 mld. korun podle současného kurzu).

Citlivě ke klimatickým cílům

V prohlášení se uvádí, že bude vypracován mechanismus, který zmírní dopad zdanění uhlíku na sociálně slabší vrstvy. Ostatně všichni politici mají v paměti protesty „žlutých vest“ ve Francii, jejichž rozbuškou bylo v podstatě jen v nominálních cenách jen malé zvýšení cen paliv. Izraelská vláda také tvrdí, že podnikne kroky kroky ke zmírnění zátěže domácností, podniků a průmyslu, například prostřednictvím podpory zavádění úspor či přechodu na jiné zdroje energie.

Začátkem tohoto měsíce Izrael předložil OSN své cíle pro snižování emisí v rámci příprav na mezinárodní klimatické rozhovory COP26, které se mají konat koncem roku ve skotském Glasgow. V příštích týdnech bude vládě předložen k rozhodnutí víceletý program pro řešení změny klimatu a energetické účinnosti. Stát se v něm zavazuje snížit čisté emise skleníkových plynů v rámci celého hospodářství o 27 % do roku 2030 a o 85 % do roku 2050 ve srovnání s rokem 2015.

Uhlíkové daně v Evropě

Uhlíková daň v EU zatím plošně zavedení není. Debatuje se o ní, ale k zavedení ve všech státech evidentně není vůle. Existuje ovšem v některých členských zemích. Dlouhou tradici, několik desetiletí, už je součástí švédské daňové soustavy.

Na začátku roku 2021 podobnou daň zavedlo i sousední Německo. Uvalilo konkrétně daň na zemní plyn a topné oleje. V odvětví dopravy byla daň uvalena na naftu a benzín. Strategie spočívá v postupném zvyšování cen. Pro letošek je cena stanovena na 25 eur za tunu oxidu uhličitého, ale cena rok od roku poroste. V roce 2026 by se mělo přejít na flexibilní mechanismus výpočtu, který ovšem téměř určitě nepovede ke zlevňování.

Součástí klimatického balíčku Fit for 55, který nedávno zveřejnila Evropská komise, je rovněž návrh opatření s názvem Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (Carbon Border Adjustment Mechanism – CBAM), označovaný také jako uhlíkové clo. Jeho cílem je zjednodušeně řečeno kompenzovat evropským firmám zvýšené výrobní náklady spojené s uhlíkovými emisemi, resp. s dekarbonizací.

Clo by podle Evropské komise mělo být v souladu s pravidly Světové obchodní organizace (WTO), některé země a průmyslová odvětví však již tento předpoklad zpochybnily. S rychlou reakcí přispěchala Čína, která vyjádřila znepokojení právě s částí týkající se uhlíkového cla. Podle Číny plán Evropské unie zavést uhlíkovou daň znepokojující a v navržené podobě bude v rozporu s mezinárodními konvencemi volného obchodu, což ohrozí možnosti dalšího celosvětového hospodářského růstu.

„CBAM je v podstatě jednostranné opatření k rozšíření klimatické problematiky do sféry mezinárodního obchodu,“ řekl Liu Youbin, mluvčí čínského ministerstva ekologie a životního prostředí. „Uhlíkové clo porušuje zásady WTO a vážně naruší vzájemnou důvěru v globální společenství a vyhlídky na ekonomický růst,“ dodal. Čína podle jeho slov zastává postoj, že každá země by v reakci na změnu klimatu měla mít možnost zohlednit svou úroveň hospodářského rozvoje, a chystaný uhlíkový tarif vážně oslabí ochotu a schopnost řady zemí tento problém řešit. Poznamenejme, že je to právě Čína, která se jako přední světový výrobce průmyslových surovin, jako je ocel nebo cement, podílí na emisích skleníkových plynů ze všech zemí nejvíce a uhlíkové clo by ji mohlo citelně zasáhnout. Nicméně aby ukázala i konstruktivní tvář, zveřejnila Čína již dva dny po publikování evropského balíčku svoji vlastní verzi klimatických opatření. Jejím hlavním sdělením je, že uhlíkové neutrality chce tato země dosáhnout v roce 2060, tedy o 10 let později než Evropská unie. V nedávné době Čína také spustila vlastní systém obchodování s emisemi, který by měl napříště pomoci porovnávat rozdíl v ceně uhlíku.

Jako po útoku na Bastilu

Vstoupí-li uhlíkové clo v roce 2026 v platnost, jak je nyní plánováno, bude to znamenat, že řada firem dovážejících do Evropské unie bude muset na jejích hranicích zaplatit nemalé částky. Představitelé EU se však ohrazují proti tomu, že by šlo o tradiční protekcionistický nástroj, jehož cílem je pouze zajištění ekonomických výhod po jednu skupinu na úkor ostatních. „CBAM není daň, je to především opatření v oblasti ochrany životního prostředí,“ obhajuje plánované zavedení uhlíkových tarifů Paolo Gentiloni, bývalý italský premiér, který je nyní evropským ekonomickým komisařem. Exekutiva EU rovněž poznamenává, že Evropská unie nebude první, která takovéto opatření zavede. Například v Kalifornii je již podobné opatření v platnosti – regulují se jím některé dovozy elektřiny.

Vlivný zpravodajský web Politico jízlivě poznamenal, že je příznačné, že se Evropská komise rozhodla oznámit návrh uhlíkových tarifů na francouzský státní svátek – Den Bastily. Byli to totiž Francouzi, kdo vedl snahy o zavedení uhlíkového poplatku. Politico se však ptá, zda stejně jako na začátku francouzské revoluce se vše nezvrhne do „krvavé záplavy sporů“, v níž zmizí většina ušlechtilých záměrů.

Evropská komise má navíc jistě ještě v živé paměti, jak před deseti lety podobně vznešené zelené cíle narazily na překážky tzv. reálpolitiky. Tehdy chtěl Brusel zdanit emise všech letadel odlétajících nebo přistávajících v Evropě, USA a Čína jej však zablokovaly a donutily jej tak od tohoto plánu zcela ustoupit. Washington tenkrát učinil to, že naprosto jednoduše schválil zákon, kterým americkým leteckým společnostem zakázal chystanou evropskou emisní daň dodržovat. Čína zase pohrozila, že přestane kupovat evropská letadla Airbus.

Největším nebezpečím však podle komentátorů je, že návrh bude k nepoznání rozmělněn mnoha kompromisy, které si budou vynucovat velcí obchodní partneři USA a Čína, ale pravděpodobně i některé evropské země, jejichž ekonomickou páteř tvoří „špinavý“ těžký průmysl a těžba, například Polsko.

Na koho dopadnou uhlíková opatření nejtíživěji?

Podle některých expertů uhlíková opatření nedolehnou nejtíživěji na Čínu, ale spíše na Rusko a Turecko, protože to jsou hlavní dovozci oceli, cementu, hliníku, energie a hnojiv do zemí EU. Velká Británie, která patří rovněž k významným exportérům surovin, se pravděpodobně opatření vyhne, protože již má vlastní uhlíkovou politiku. To se týká také Norska, Islandu, Švýcarska a Lichtenštejnska.

„Většina odvětví, o kterých mluvíme, má s Čínou velmi malé obchodní styky, s Ruskem se však obchoduje velmi, jedná se zejména o ropu, uhlí, elektřinu, ocel, hliník nebo hnojiva,“ řekl Nick Mabey, generální ředitel think tanku E3G ještě před zveřejněním evropského klimatického plánu. Dovoz těchto druhů zboží, jejichž výroba je emisně značně náročná, dosáhl v roce 2019 zhruba 10 miliard eur. Celkový ruský export do zemí EU přitom činil 145 miliard eur, což znamenalo, že unie byla největší obchodním partnerem Ruska, zatímco Rusko bylo „jen“ pátým největším obchodním partnerem EU.

Rusko již i zveřejnilo výpočet, podle nějž jej uhlíkové tarify přijdou na 7,6 miliardy amerických dolarů. To by z Moskvy učinilo jednoho z největších poražených v důsledku plánovaných opatření. „Vyhlídka další finanční zátěže je pro naši ekonomiku a naše společnosti extrémně nepříjemná,“ komentoval lakonicky plány na uhlíkový tarif Dmitrij Peskov, mluvčí ruského prezidenta Vladimira Putina. Opatrní jsou i relativně nezávislí komentátoři. „Samozřejmě to bude ve WTO sporné,“ uvedl například Pascal Lamy, bývalý generální ředitel WTO. Námitky vedle Ruska a Číny již vznesly také Kanada, Turecko, Katar a Saúdská Arábie.

Otázkou je, jak se nyní zachovají USA. Stupňující se tlak demokratických zákonodárců, jehož vyústěním by mohlo být vytvoření amerického uhlíkového tarifu. Administrativa prezidenta Bidena sice byla až dosud k evropským snahám poměrně skeptická, avšak americký zmocněnec pro otázky klimatu John Kerry varoval, že by nyní mohlo jít o poslední příležitost, nicméně diskuse stále probíhá. „Upozorňuji, že struktura uhlíkových opatření je extrémně komplikovaná,“ řekl Jonathan Pershing, který je členem Kerryho týmu, v květnové debatě zpravodajského portálu Euractiv. „V zásadě souhlasím s tím, že tyto snahy mají cenu, ale myslím si, že ta věc je mimořádně složitá.,“ dodal.

Jisté napětí mezi Evropou a Washingtonem tak v této diskusi přetrvává a odkrývá tak bojiště, na kterém se pravděpodobně bude odehrávat další fáze klimatické politiky. Evropská unie opakovaně zdůraznila, že uhlíkové clo nebude uplatňovat vůči zemím, které mají stejné environmentální ambice jako ona. Tím se otevírá výše zmíněná perspektiva postupných ústupků – Brusel se možná bude snažit uzavírat s jednotlivými zeměmi dvoustranné dohody, které budou obsahovat nejrůznější výjimky s ohledem na jejich „zelené agendy“.

Evropa připravuje legislativu, která by nabourala zavedená pravidla mezinárodního obchodu. Chystá se zdanit dovážené zboží na základě jeho uhlíkové stopy, tedy množství skleníkových plynů vypuštěných při výrobě daného zboží. Plán vzbudil pozdvižení ve světových dodavatelských řetězcích a zneklidnil velké obchodní partnery EU, jako jsou USA, Rusko a Čína.

Plán Evropské unie, jehož zveřejnění se očekává příští měsíc, vyvolal debatu před summitem vedoucích představitelů zemí G7, který začal 11: června, a jehož hlavním tématem byla mezinárodní reakce na změnu klimatu.

Návrh EU by otevřel v tomto boji obrazně řečeno „novou frontu“: poprvé by stanovil limity pro uhlíkové emise v obchodovaném zboží. Blok 27 evropských zemí tvrdí, že s jeho pomoc chce zabránit přesunu náročné průmyslové výroby mimo Evropu. Výrobci se tak vyhnout povinnosti na dodržování evropských emisních limitů, a nejsou v podstatě nijak penalizováni při zpětném dovozu do EU. Ekonomicky silná EU by tímto návrhem také vyslala důrazný signál ostatním zemím, aby začaly regulovat emise oxidu uhličitého.

Uhlík za evropskou cenu

Návrh přichází v době, kdy se prezident Biden a evropští představitelé snaží vdechnout nový život Pařížské klimatické dohodě poté, co Trumpova administrativa stáhla USA z dohody a některé evropské země nesplnily své vlastní emisní cíle.

Rozvojové země na dubnovém zasedání o klimatu označily uhlíkové clo za “ hluboce znepokojivé“ a uvedly, že podkopává klíčovou zásadu pařížské dohody o klimatu, podle níž by chudší země měly nést menší část zátěže za snižování emisí než Evropa a další bohaté země. Výrobci v Číně, Indii a v celém rozvojovém světě jsou obvykle závislí na elektřině z uhlí; to znamená, že by pravděpodobně museli při vývozu do EU platit vysoké uhlíkové clo. Americké společnosti se zase obávají, že návrh vytvoří novou byrokratickou překážku, která bude bránit jejich přístupu na evropský trh.

Podle návrhu legislativy, kterou měl k dispozici deník The Wall Street Journal, by si dovozci určitých typů do EU museli kupovat certifikáty v hodnotě odpovídající uhlíkovým emisím vzniklým při jeho výrobě. Server Carbon Pulse uvedl, že systém bude velmi podobný evropským povolenkám: subjekty, které budou povinny se účastnit uhlíkového cla, budou nakupovat certifikáty, jejichž cena bude zrcadlit cenu povolenky v systému EU ETS.

Cena by se uplatňovala na každou tunu oxidu uhličitého vypuštěného při výrobě dováženého zboží. Přitom hodnota povolenek se od začátku roku 2021 vyšplhala na více než 50 eur za metrickou tunu oxidu uhličitého (tak vysoko, že oxid uhličtý už opravdu začíná být ekonomický problém). Obchodníci totiž očekávají, že blok ještě letos bude dále zvyšovat tlak na ceny za uhlík a povolenek bude vydávat méně.

Představitelé EU tvrdí, že systém uhlíkového cla je v souladu s pravidly Světové obchodní organizace, která zakazují vládám diskriminovat zahraniční společnosti. Oxid uhličitý vypouštěný v rámci bloku i mimo něj by totiž měl mít stejnou cenu. Zda argumentace obstojí, to se teprve uvidí. Na summitu G7 se USA a EU dohodly pouze na tom, že spolu budou dále o navrhovaném mechanismu jednat. Prostředníkem by přitom mohla být právě Světová obchodní organizace.

Dovozci, kteří odebírají zboží z těch několika málo zemí, které již stanovily cenu za emise uhlíku, by si podle návrhu mohli tyto náklady odečíst od navrhovaného dovozního cla. Toto ustanovení by mohlo být problémem pro výrobce ve Spojených státech, které žádný celonárodní systém uhlíkové daně nemají.

TSS Earnslaw (foto Bernard Spragg)
Uhlí nás uvedlo do průmyslového věku, jak dlouho je ještě budeme používat? (foto Bernard Spragg)

Zprvu exkluzivní, pak pro všechny

Zpočátku by se pravidla vztahovala na čtyři silně znečišťující odvětví: výrobu oceli, hliníku, cementu a hnojiv, uvádí se v návrhu. Postupně by byla zahrnuta i další odvětví. Návrh uvádí, že pravidla by mohla vstoupit v platnost během přechodného období počínaje rokem 2023 a plně platit od roku 2025, i když podle úředníků se tato data mohou v konečném návrhu změnit.

Na základě návrhu by vznikla nová agentura, která by vymáhala dodržování pravidel a vydávala certifikáty soukromým společnostem, jež by si dovozci najímali pro výpočet obsahu uhlíku v dováženém zboží. Dovozci zboží, na které by se poplatek vztahoval, tzv. mechanismus přeshraničního uhlíkového zúčtování (Carbon Border Adjustment Mechanism), by podle předlohy návrhu museli být zmocněni touto novou agenturou. Podle úředníků by legislativa vytvořila nový velký trh pro firmy s odbornými znalostmi v oblasti výpočtu tzv. uhlíkového obsahu dovážených výrobků.

Evropská komise, výkonná složka EU, připravuje návrh legislativy, který pak musí schválit vlády členských států bloku a Evropský parlament. Myšlenka již má širokou politickou podporu napříč celým blokem: členské státy EU ji schválily na loňském summitu a Evropský parlament tak učinil letos.

Tim Figures ze společnosti Boston Consulting Group pro WSJ řekl, že diskuse o nových pravidlech již nutí výrobce podnikat konkrétní kroky. „Naši klienti to vnímají jako další výzvu, aby se zabývali dekarbonizací svých dodavatelských řetězců,“ řekl Figures. Podle něj se tak k tlaku investorů a etickému tlaku na snižování emisí skleníkových plynů přidává další faktor.

V Rusku, které by bylo tímto clem postiženo nejvíce, začal těžký průmysl vyvádět vysokoemisní výrobu do samostatných společností. Hliníkový gigant Rusal minulý měsíc uvedl, že vyčlení své hutě s vyššími emisemi oxidu uhličitého do samostatné společnosti, která bude prodávat převážně na domácím trhu. Rusal by se přejmenoval na AL+ a držel by hutě poháněné nízkouhlíkovou vodní energií na Sibiři. (Mluvčí společnosti na dotaz WSJ dodal, že rozdělení bylo motivováno Pařížskou dohodou, nikoli návrhem EU, ale časová shoda je nápadná.)

Rizika

Nevýhodou unijního přístupu je, že se opatření nebude prozatím vztahovat na výrobky, které se nacházejí na vyšších stupních hodnotového řetězce. Zdaňovány budou hliníkové desky, ale nikoli hliníkové plechovky nebo automobilové díly. Výrobci by tak mohli zdanění obcházet dovozem hotových výrobků.

Z tohoto a dalších důvodů evropští výrobci hliníku lobbovali u Komise, aby hliník nebyl do systému zařazen, ačkoli jejich hlavní konkurencí jsou čínští producenti, kteří hliník získávají s pomocí uhelných elektráren, které produkují obrovské množství oxidu uhličitého. „Nechceme být v systému, protože na základě toho, co víme, si myslíme, že to nemůže fungovat,“ řekl Emanuele Manigrassi, manažer pro styk s veřejností v průmyslovém sdružení European Aluminium.

Systém má i svá další rizika. Někteří ekonomové tvrdí, že zámořští výrobci by také mohli systém obelstít tím, že by své vysoce emisně náročné zboží přesměrovali do třetí země nebo by si pro evropský trh vyhradili zboží vyrobené v nízkouhlíkových továrnách, zatímco pro zákazníky jinde by nadále vyráběli zboží v provozech s výrazně vyššími emisemi uhlíku.

Jinak řečeno, aby systém obelstily, pokusí se zamést své vlastní stopy a udělat ho co nejméně přehledný a čitelný. Mohla by tak údajně vzniknout „obluda“, kterou nikdo vytvořit nechtěl, nikdo nepotřebuje a bude jen všem na obtíž. Zatím je ovšem na hodnocení brzy, systém je známý pouze zprostředkovaně z úniků do médií. U tak nového nařízení s potenciálně velmi zajímavým a globálním dopadem je ovšem opatrnost nepochybně na místě.

Cena emisních povolenek v Evropské unii v průběhu letošního roku několikanásobně vzrostla, a citelně se začaly promítat do cen elektřiny. Jsou tak vysoké, že reálnou alternativou se začíná stávat „pumpování“ oxidu uhličitého pod zem. Pokud se skutečně tento systém prosadí, velkou výhodu budou mít na startu firmy, které k růstu CO2 přispěly nejvíce – těžební společnosti, myslí si geolog Jaromír Leichmann z Masarykovy univerzity.

Přijde mi, že pumpování oxidu uhličitého pod zem je nějaké bájné zvíře. Už jsem o něm slyšel mluvit mnohokrát, ale nikdy jsem ho neviděl na vlastní oči. Opravdu se to může změnit?
Už se o něm mluví opravdu dlouho, desítky let. Ono to v principu není nic nového, jde vlastně o samé známé technologie. Vždycky bylo ovšem příliš drahé. V tuto chvíli je ovšem zájem větší než kdykoliv předtím. Především v Evropě rychle stoupá cena za vypouštění uhlíku. Navíc by ukládání uhlíku mohl být zajímavý byznys pro těžební společnosti, které neví, jak se bude vyvíjet poptávka po fosilních palivech v blízké budoucnosti.

Co to vlastně znamená, když se mluví o ukládání CO2 pod zem?
V podstatě to, že oxid uhličitý vznikající třeba v průmyslovém podniku oddělíme od ostatních zplodin, stlačíme – obvykle do kapalné formy – a natlakujeme do geologických vrstev hluboko pod zem, do hloubek kolem jednoho kilometru. Tak pak zůstane uvězněný řádově nejméně po tisíce let. Celá metoda se označuje obvykle jako CCS z anglického Carbon Capture and Storage („Zachycení a uložení uhlíku“, pozn.red.). Teoreticky je tak možné z fosilního zdroje udělat zdroj bezuhlíkový. Pokud bychom tedy opravdu chtěli vybudovat „bezuhlíkovou ekonomiku“ a stále používat třeba uhlí či zemní plyn, jinou možnost než technologii separace CO2 a jeho ukládání nemáme.

Jak moc je tenhle postup vyzkoušený?
Jde vlastně jen o obdobu metod, které se používají už desítky let při těžbě uhlovodíků, tedy fosilních paliv. Těžaři oxid uhličitý pumpují pod zem, aby se zvýšila těžba ropy z daného naleziště. CO2 vytlačí z horniny uhlovodíky, které by jinak už kvůli poklesu tlaku v nalezišti nebylo možné vytěžit. Ani oddělení CO2 není z technického hlediska problém. Existuje několik postupů, které je možné nasazovat podle konkrétního zdroje.

Máme i nějaké praktické zkušenosti. Ve světě běželo nebo běží řada menších či větších projektů. Celá řada je z nich malých, demonstračních projektů, objevily se ovšem už i projekty průmyslových rozměrů. Můžeme zmínit v Kanadě například CCS projekt u uhelné elektrárny Boundary Dam. V Česku proběhlo také několik projektů na toto téma, ale v podstatě jde zatím o přípravu na případné reálné nasazení..

Jak takové úložiště vypadá?
Vhodný materiál jsou například pískovce, ale obecně se musí jednat o nějakou porézní horninu. Jednoduše řečeno musí mít dostatek drobných, milimetrových dutin, tedy pórů, které může CO2 vyplnit. Hornina musí být také dostatečně propustná, aby se mohl CO2 šířit. Nad úložištěm musí být dostatečně silná vrstva těsnící horniny, která funguje jako „poklička“ a brání pronikání uloženého CO2 zpět na zemský povrch.

V současnosti mají v globálním měřítku největší zájem těžařské firmy, takže se mluví o využití bývalých ložisek uhlovodíků Ta se dnes někdy používají jako sezónní zásobníky plynu, prakticky stejně by je bylo možné použít i pro skladování CO2. Rozdíl je samozřejmě v tom, že jde o jednorázové využití, oxid uhličitý pod zemí zůstane a lokalita nejde využívat opakovaně. Existují ale i další vhodné lokality, například hluboké geologické vrstvy obsahující vodu, obvykle slanou, které nemají využití v lázeňství či k jiným účelům. Vhodným místem by mohla být například Česká křídová pánev, kde jsou právě pískovcové vrstvy. Navíc tam v minulosti probíhal geologický průzkum, hledal se tam uran, takže jde o oblast poměrně dobře prozkoumanou.

Jak se ukládá oxid uhličitý (foto Lumius/SPE)
Jak se ukládá oxid uhličitý (foto Lumius/SPE)

Na jak dlouho se plyn může uložit?
My z geologie víme, že CO2 je nepochybně možné uložit na velmi dlouhou dobu. Na Zemi se najde řada geologických systémů, v nichž byl tento plyn zcela přirozeně uložen po dlouhá tisíciletí. I v těžebním průmyslu jde o proces dobře známý a zvládnutý, který se dá provádět bezpečně. V podstatě stejný proces se používá v podzemních zásobnících plynů. Například právě na jižní Moravě se to dělá pravidelně a firmy ani místní obyvatelé s tím nemají žádný problém. Zkušeností je tedy v tomto konkrétním ohledu poměrně dost a postupy dobře propracované.

V jaké podobě je tam plyn uložený? To si mám představit jako „sodovku“?
Ne, není to stejné. Úložiště se plánují v takových hloubkách – zhruba od 800 metrů pod povrchem – aby se v nich plyn měnil v superkritickou kapalinu. Je tedy stlačený na velmi malý objem, což je pro ukládání samozřejmě velmi výhodné. (Obecně řečeno mají superkritické kapaliny hustotu blízkou kapalinám a viskozitu podobnou plynům, jsou tedy relativně „těžké“ a přitom velmi „pohyblivé“, pozn.red.)

Jak by mohlo případné nasazení technologie vypadat? Bude to právě u uhelných elektráren jako v Kanadě?
To bude záležet ještě na dalších okolnostech. Například v Evropě se využití u uhelných elektráren nejeví jako příliš perspektivní. Odchod od uhlí má přijít tak brzy, že se podobná investice nevyplatí. Například v Česku není plán ještě hotov, ale z hlediska provozovatelů je v podstatě jedno, zda to bude v roce 2033 nebo 2038. Na podobnou investici je to příliš krátká doba. Za tu dobu se to nestačí vrátit.

A byl by konec uhlí v případě nástupu CCS technologie nevyhnutelný?
Já si myslím, že ani to trend nemusí změnit. Uhlí je už v tuto chvíli na ústupu, omezují se investice nejen do těžby, ale také do přípravy další těžební činnosti. V hornictví to obvykle chodí tak, že jakmile se jednou omezí či zastaví průzkum, tak se nakonec zastaví i samotná těžba. Bez průběžných investic do průzkumu a předprůzkumu se v hornické činnosti nedá dlouhodobě pokračovat. Zažili jsem to v Česku s těžbou uranu.

Jaromír Leichmann (foto J.Leichmann)
Jaromír Leichmann (foto J.Leichmann)

Pokud se tedy CCS v případě uhlí neosvědčí, kde by se technologie mohla v brzké době vyplatit?
Bude to vyžadovat souběh několika příznivých okolností. Jednou například je, aby se v blízkosti provozu, který by se měl CO2 zbavovat, vyskytovalo vhodné místo, kam by se dal plyn ukládat. Ten se může dopravovat potrubím například jako zemní plyn, ale samozřejmě by nemělo být nutné dopravovat ho na velkou vzdálenost. Zároveň samozřejmě musí být samotný zdroj dostatečně velký na to, aby se mu investice do ukládání vyplatila. Zatím to tedy může být nejen v Česku nejspíše lokální záležitost, daná místními podmínkami. Vybudování nového vrtu je investice řádově za desítky miliony korun, na většině míst se to tedy nevyplatí.

Mohl byste uvést nějaký případ?
Když jsme se tím kdysi před pár desítkami let začali zabývat, tak nám jako velmi dobrý kandidát přišla hodonínská elektrárna. Ta spalovala lignit, uhlí špatné kvality, a zároveň jsou v blízkosti těžební lokality Moravských naftových dolů, kam by se plyn dal ukládat. Elektrárna ovšem skončila nakonec velmi brzy, v 90. letech, z čistě ekonomických důvodů.

Jak je to se samotným vtláčením pod zem? To nemůže být technický problém či problém pro okolí?
My z geologie víme, že CO2 je nepochybně možné uložit na velmi dlouhou dobu. Na Zemi se najde řada geologických systémů, v nichž byl tento plyn zcela přirozeně uložen po dlouhá tisíciletí. A jak jsem už říkal, i lidé mají bohaté zkušenosti, protože CO2 se třeba v ropném průmyslu doslova pumpuje pod zem desetiletí kvůli zvýšení výtěžnosti ložisek.

Nebojíte se, že by technologie mohla ztroskotat na odporu veřejnosti?
Já si myslím, že problém s ukládáním CO2 nebo třeba vyhořelého paliva není ani tak technický, nebo geologický. Myslím, že ten hlavní problém je v komunikaci s veřejností. Technické parametry se dají nastavit tak, aby požadavkům vyhověly, ale důležité je lidem dobře vysvětlit, o co jde, jaká jsou reálná rizika a tak dále. V tomhle případě by to nemuselo být tak složité, protože jde o variaci postupů, které se používají už dlouho dobu. Jednodušší to může být samozřejmě v místech, kde lidé s těžbou mají zatím dobré zkušenosti a nebojí se neznámého. To je další výhoda zavedených těžebních společností.

Load More