29. 03. 2024
|
emovio.cz logo

Mezi firmami roste zájem o záruky na zelenou elektřinu

Větrný park v Severním moři (foto Andrew/Flickr/CC BY 2.0))
Větrný park v Severním moři (foto Andrew/Flickr/CC BY 2.0))

Aby její datacentra pracovala tak, jak si vedení, inženýři i zákazníci představují, udělala společnost Google možné i nemožné. Postupně se například stala jedním z největších výrobců hardwaru na světě: své servery si navrhuje a kompletuje z dílů vyrobených na objednávku. Naučila se uvolňovat pravidla tam, kde to dává smysl: umožnila zaměstnancům v USA chodit do práce v šortkách, aby se mohla zvýšit teplota v datacentrech, a tedy ušetřit na chlazení. A také se naučila ve velkém nakupovat levnou „zelenou elektřinu“.

Google si totiž již na přelomu tisíciletí vytkl za cíl, že provoz jeho datacenter budou zajišťovat pouze obnovitelné zdroje. V té době, kdy ceny z těchto zdrojů byly výrazně vyšší než dnes (v případě fotovoltaiky několikanásobně), se to mohlo zdát jak nemožný cíl. Podle statistik ho ovšem společnost splnila již před rokem 2010 a od té doby si stanovený standard udržuje.

Přitom Google, Microsoft, Apple nebo řada dalších firem, které usilují o snížení své uhlíkové stopy, využívají ke splnění tohoto cíle do značné míry jediný jednoduchý nástroj: uzavírají smlouvy na odběr elektřiny se zaručeným původem z obnovitelných zdrojů. Díky tomu získávají pouze bezemisní elektřinu za příznivou cenu, a přitom nemusí řešit problémy, které OZE svou nepředvídatelností mohou odběrateli způsobit.

Solární elektrárna (foto Michael Mees)

My dodáme, vy spotřebujete

V principu je celý systém záruk na původ elektřiny prostý: odběratel využívá běžné elektřiny za sítě, ale zároveň nabízí mírný příplatek zdrojům, které preferuje. Zákazníkům se tak vlastně nabízí způsob, jak ovlivňovat energetický mix. Provozovatelé takových zdrojů zase získají malý příspěvek, který jim pomůže vylepšit jejich ekonomickou bilanci a motivuje další investory v oboru.

Jde o obchod na zcela dobrovolném základě, do něhož nevstupuje stát. Na druhou stranu, původ elektřiny je nutné nějak zaručit. V zemích Evropské unie proto vznikl systém EECS, který právě toto zajišťuje. Jeho účastníky jsou operátoři trhu s elektřinou – v České republice tedy společnost OTE – kteří jsou v pozici, aby mohli kontrolovat množství skutečně vyrobené elektřiny v jednotlivých zdrojích. Od roku 2021 je možné vydávat také certifikáty na energii z vytápění a chlazení z obnovitelných zdrojů.

Čeští zákazníci byli tomuto konceptu dlouho méně nakloněni než řada zahraničních společností. „Zájem o záruky původu roste na českém trhu zhruba od roku 2018,“ říká Jakub Merta ze společnosti Lumius. Ne že by čeští zákazníci neměli zájem o životní prostředí, či ho nechtěli chránit, jsou ovšem ke konceptu „zelené“ elektřiny poněkud skeptičtí. Třeba kvůli velmi kontroverznímu tzv. solárnímu boomu před rokem 2010, kdy český stát nedokázal dostatečně rychle zareagovat na technologický rozvoj v oboru fotovoltaiky.

Skepse, byť jistě v minulosti opodstatněná, ovšem postupně opadá. Navíc přibývá zahraničních partnerů (či zahraničních majitelů českých společností), kteří využívání záruk u českých partnerů vítají či přímo předpokládají. Jde například o účastníky iniciativy RE100 sdružující vlivné podniky (3M, Sony, Pepsico), které se zavázaly využívat ze 100 % elektřinu z obnovitelných zdrojů.

Situace je také jiná než před 10 lety. Byť jsou záruky původu také určeny k podpoře rozvoje obnovitelných zdrojů, jdou na to velmi odlišným způsobem než česká legislativa se systémem garantovaných výkupních cen. Rozdíl je patrný i v ceně: záruky původu cenu elektřiny proti tržní ceně nijak výrazně nezvyšují. Ceny kolísají podle zájmu, ale pohybují se v pásmu řádově jednotek procent ceny elektřiny na trhu.

Efektivní podpora

Jak je našim čtenářům nepochybně jasné, odebraná elektřina k zákazníkovi nepřichází přímo z konkrétního zdroje. „Záruka deklaruje, že zákazníkem spotřebovaná elektřina, případně její určitá část, pochází z daného zdroje – výrobce dodá do sítě dané množství za určitý časový úsek a zákazník/spotřebitel toto množství za dané období ze sítě spotřebuje,“ vysvětluje Jakub Merta.

Větrná elektrárna (foto OLC Fiber)

Systém přímého odběru by byl v praxi téměř nepoužitelný. Záruky zachovávají ducha podpory obnovitelných zdrojů (a to těch nejefektivnějších, jak uvidíme dále), ale přitom díky nim zákazník může elektřinu odebrat na základě svých potřeb, ne podle potřeb producenta.

Systém také umožňuje nákupy elektřiny kombinovat dle potřeby. Certifikovanou elektřinou lze například pokrýt pouze část spotřeby. Nebo například po určité vybrané časové období nutné ke splnění zakázky pro klienta, který by vyžadoval, aby při její realizaci byla využita právě „zelená“ elektřina. „Pokud o to má zákazník zájem, může si ale samozřejmě vybrat pro své dodávky konkrétní zdroj,“ vysvětluje Jakub Merta.

Záruky původu ovlivní také jiné metriky, sledující vliv daného podniku na životní prostředí a zejména na klimatické změny. Tou nejznámější je tzv. uhlíková stopa, která je nepřímým ukazatelem spotřeby energií a produkce výrobků či služeb. S pomocí záruk tak lze snížit tzv. „Scope 2“, tedy nepřímé emise podniku. To jsou totiž emise spojené se spotřebou nakupované energie (elektřiny, tepla, páry či chlazení), které nevznikají přímo v podniku, jsou ovšem důsledkem jeho činnosti (např. nákupu elektřiny, tepla či páry).

Z nejlepšího zdroje

Zdroj, z jehož výroby jsou záruky poskytnuty, nemusí nutně pocházet pouze z území našeho státu. Díky systému EECS lze obchodovat i přeshraničně. Systém tak je pružnější a ceny záruk mohou být nižší než v případě, že by systém byl vázán na území jediného konkrétního státu.

Výkon obnovitelných zdrojů do značné míry záleží na lokalitě. Díky přeshraničnímu obchodování je tedy možné v rámci systému získat elektřinu z míst, kde jsou tyto zdroje nejlépe využity, a mohou tedy být nejlevnější. Včetně takových, které se obejdou bez přímých dotací, jako například fotovoltaika v některých oblastech Středomoří.

Fotovoltaické systémy mají a vždy budou mít lepší podmínky ve slunečné jižní Evropě než v Evropě střední. A větrné elektrárny mohou podstatně lépe fungovat na pobřeží Severního moře (či přímo v něm) než na Vysočině. Naopak vodní díla, která stojí v Česku, budou těžko v dohledné době mít konkurenci na Sicílii. Jde tedy v podstatě o systém, který podporuje stavbu obnovitelných zdrojů obecně. Nesnaží se přímo vybrat vítěze – tu nejlevnější a nejvhodnější technologii mezi všemi obnovitelnými zdroji – ale nechává výběr do značné míry na trhu.

Dodejme ovšem, že zatím zájemci dostávají zelenou elektřinu právě z českých zdrojů, pokud si výslovně nepřejí opak. V současné době jí sice v Česku není na trhu nedostatek, především díky produkci našich vodních elektráren, ale vzhledem k tomu, že české kapacity jsou omezené a možnosti jejich rozvoje rovněž, v dlouhodobém měřítku lze zřejmě očekávat, že poroste množství záruk ze zdrojů v místech, kde více svítí a fouká.

Podobné články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Oblíbené články

Témata