Řada společností, které se veřejně ohlásily snížení emisí oxidu uhličitého, ve skutečnosti své emise nemusela zdaleka snížit tak, jak uvádí. Naznačují to alespoň výsledky studie, která se snažila zjistit, čím jsou podložené tzv. „zelené“ certifikáty o původu elektřiny.
Mnoho podniků se ve svých prohlášení o své „ekologičnosti“ a snaze o ochranu klimatu ohání různými „zelenými“ certifikáty, které dokládají, že využívají elektřiny z obnovitelných zdrojů. Jednoduše řečeno mají tedy „papír“ na to, že nakoupily svou elektřinu z nějakého bezemisního zdroje.
Nákupem takových „zelených“ certifikátů tedy společnosti podporují projekty obnovitelné energie na celém světě. Firmy mohou energii z větru či slunce využívat přímo, nebo mohou například říci, že kompenzují svou spotřebu elektřiny z fosilních paliv. Vlastně si koupí uhlíkové „odpustky“ tím, že podpoří rozvoj čistých zdrojů jinde.
Osvědčení mohou sloužit jako účetní mechanismus v případě nutnosti plnit povinnosti stanovené vládou. Nebo také jako doklad, že bylo vyrobeno určité množství obnovitelné energie, určený pro zákazníky vyžadující zelenou elektřinu. A mohou se také obchodovat na zvláštním trhu se zelenými certifikáty, který funguje nezávisle na trhu s elektřinou jako komoditou.
Nedávno zveřejněná podrobnější analýza jednoho druhu těchto certifikátů (REC) ovšem dospěla k názoru, že to tak do znační míry není: „Příliš mnoho spotřebitelů, médií, dokonce i investorů si může skutečně myslet, že daná firma fyzicky využívá ze sta procent elektřinu z obnovitelných zdrojů energie. A to prostě není pravda,“ shrnul závěr práce Anders Bjørn, postdoktorand na Concordia University pro server E&T. Studie, pod kterou je podepsán jako hlavní autor byla publikována v časopise Nature Climate Change.
REC či „Renewable Energy Certificates“ je systém želených certifikátů využívaný v USA, někdy také označovaný jako Green tags nebo Renewable Energy Credits. Dobrovolný program Green-e je spravován organizací CRS (Center for Resource Solutions). Na rozdíl od Evropy ve spojených státech neexistuje centrální hub, takže není možné převádět certifikáty mezi libovolnými dvěma státy tam a zpět. Nicméně díky existenci registrů jako NAR nebo WREGIS, z nichž každý pokrývá více než 10 států, jsou obecně převody mezi státy zpřístupněné (pro lepší vysvětlení tohoto nástroje a obchodování doporučujeme článek Václava Sudy na serveru oenergetice.cz).
Bjørn a jeho tým ve studii zkoumali 115 společností z nejrůznějších odvětví – včetně společností Microsoft, Ford a Best Buy – které se zavázaly ke snížení emisí uhlíku. Všechny tyto společnosti dohromady údajně snížily množství emisí souvisejících s produkcí elektřiny v letech 2015 až 2019 o více než 30 %.
Autorský tým dospěl ovšem k závěru, že skutečnosti tyto společnosti snížily své emise jen asi o 10 procent.
Moc levné?
Rozdíl by měl být podle autorů způsoben poklesem ceny zelených certifikátů, kterou zase je důsledkem rozšíření obnovitelných zdrojů. Podle výzkumníků jsou na americkém trhu tyto certifikáty v současné době jsou tak levné, že nemotivují energetické společnosti k realizaci nových projektů na výrobu „obnovitelné energie“. Firmy tedy sice mají potvrzení, ty ovšem ve skutečnosti nic nekompenzují.
„V naší studii vidíme, že společnosti ve většině případů nakupují certifikáty, které pro klima nedělají mnoho, pokud vůbec něco, ať už o tom vědí, nebo ne,“ řekl Bjørn.
Bjørn s kolegy dospěli při pohledu do statistik k záběru, že dvě třetiny firmami deklarovaného snížení emisí souvisely se „zelenými“ certifikáty – a pravděpodobně nijak nepřispěly ke stavbě nových zdrojů obnovitelné energie do sítě, ani nijak jinak nevedly ke snížení emisí skleníkových plynů.
Ne všechny společnosti však spoléhají na tuto metodu dekarbonizace svých obchodních modelů. V posledních letech roste obliba nástroje známého česky jednoduše jako „smlouvy o prodeji elektřiny“, anglickou zkratkou PPA (power purchase agreements).
To jsou prostě dlouhodobé smlouvy o přímém prodeji elektřiny spotřebiteli za předem sjednanou cenu. Ta nemusí být nutně stanovena fixně, ale může se odvíjet od situace na trhu. Jejich součástí musí být cenové podmínky, doba trvání kontraktu a množství odebrané elektřiny.
V případě „zelených“ smlouvy si typicky nějaká velká společnost (např. automobilka) objedná obnovitelnou energii z větrných a solárních farem o velkém výkonu. Motivace korporací je jednoduchá: nejsou tak závislé na dotacích od státu a ozeleňují tím svůj provoz, což je pro ně důležité z marketingového i legislativního hlediska.
Na základě těchto PPA smluv firmy samozřejmě také získají „zelený certifikát“ o vyrobení elektřiny, ale vlastně mimoděk. Hlavním rysem smlouvy je to, že jedna strana druhé přímo dodává elektřinu podle dohodnutých podmínek. Autoři nové studie proto „zelené certifikáty“ vzniklá v rámci nějaké smlouvy o přímém prodeji považují za doklad skutečného snížení emisí.
Autoři zmíněného vědeckého článku nejsou první, kdo na potíže se zelenými certifikáty upozornil. Jejich význam proto postupně klesá, stále jsou ovšem v řadě případů uznávány.
Jak se snižují emise
Těžištěm plánů na dosažení uhlíkové/klimatické neutrality je ve většině případů přímé snížení emisí CO2 a dalších skleníkových plynů, například nahrazením uhelných elektráren obnovitelnými zdroji, zateplováním budov nebo alternativními pohony aut. Dekarbonizovat některé průmyslové procesy (např. výrobu cementu) nebo třeba leteckou dopravu je však zatím technologicky obtížné a drahé – některých emisí se tedy daná firma či stát nezbaví. Plány na dosažení uhlíkové neutrality proto počítají se zachycováním uhlíku nebo s takzvanými uhlíkovými kompenzacemi, kterými „vynulují“ své zbývající emise.
Zachycovat CO2 z atmosféry7 lze přírodní nebo průmyslovou cestou. Přírodní postupy využívají rostliny, které vážou oxid uhličitý z atmosféry do svých listů, kmenů a kořenů. Ve většině případů to znamená vysazování stromů a obnovu lesa, některé ekosystémy prérijních travin však dokáží vázat uhlík ještě rychleji. Průmyslové postupy (CCS, Carbon Capture and Storage8) spoléhají na technologie filtrace, které oxid uhličitý zachycují, a na jeho dlouhodobé ukládání (většinou se vstřikuje do hlubokých vrtů v zemské kůře).
Uhlíkové kompenzace (carbon offsets) jsou v podstatě investice do projektů, jež se různými způsoby snaží emise skleníkových plynů snížit. Tyto projekty mohou být různého charakteru – například zachycování a spalování metanu, který uniká ze skládky odpadu, tedy přeměnu tohoto silného skleníkového plynu na plyn slabší (CO2), což lze započítat jako snížení emisí. Jiným příkladem mohou být projekty v afrických zemích, které se snaží nahradit tradiční vaření na ohni efektivnějšími plynovými vařiči.9 Kromě emisních úspor podobné projekty chrání také místní lesy. Další projekty se mohou zaměřit přímo na zalesňování.
Potíž s uhlíkovými kompenzacemi spočívá v tom, že budoucí dopad investice lze odhadnout jen stěží a je většinou nejistý. Offsetting tedy vede k tomu, že se rizika spojená s investicí mnohdy přesouvají jinam. Nesnadné je i počítání těchto kompenzací, aby nebyly započítány dvakrát: jestliže se např. Microsoft rozhodne pro uhlíkovou kompenzaci v podobě zalesnění části území Sierry Leone, komu přičíst toto snížení emisí – africké zemi, nebo IT korporaci? Z pohledu příznivého klimatu z toho budeme mít prospěch pouze jednou, nikoli dvakrát. Ještě složitější je pak tento výpočet u obchodování se zbožím a energií. Kvalita jednotlivých offsetových projektů se může velmi lišit, a protože dosud nebyly vytvořeny jednotné mezinárodní standardy, bývá offsetování často přirovnáváno k obchodování s odpustky nebo označováno jako greenwashing.10 Pokud tedy firma o uhlíkových kompenzacích uvažuje, je vždy potřeba posuzovat konkrétní projekty přímo na stránkách, které offsetování nabízí – například Climate partner, Carbonfootprint nebo český projekt Offsetujeme CO2.
Potíž s uhlíkovými kompenzacemi spočívá v tom, že budoucí dopad investice lze odhadnout jen stěží a je většinou nejistý. Offsetting tedy vede k tomu, že se rizika spojená s investicí mnohdy přesouvají jinam. Nesnadné je i počítání těchto kompenzací, aby nebyly započítány dvakrát: jestliže se např. Microsoft rozhodne pro uhlíkovou kompenzaci v podobě zalesnění části území Sierry Leone, komu přičíst toto snížení emisí – africké zemi, nebo IT korporaci? Klima z toho bude mít prospěch pouze jednou, nikoli dvakrát. Ještě složitější je pak tento výpočet u obchodování se zbožím a energií. Kvalita jednotlivých offsetových projektů se může velmi lišit, a protože dosud nebyly vytvořeny jednotné mezinárodní standardy, bývá offsetování často přirovnáváno k obchodování s odpustky nebo označováno jako greenwashing 10. Pokud tedy firma o uhlíkových kompenzacích uvažuje, je vždy potřeba posuzovat konkrétní projekty přímo na stránkách, které offsetování nabízí – například Climate partner, Carbonfootprint nebo český projekt Offsetujeme CO2.
Zdroj: Faktaoklimatu.cz
