Čínský trh s emisními povolenkami má být nástrojem k tomu, aby tamní vláda mohla pomalu začít vykazovat nějaké úspěchy ve svých snahách alespoň trochu zmenšovat celosvětově největší podíl země na produkci skleníkových plynů. Tyto snahy se ale nyní zkomplikovaly tím, že vyšlo najevo, že řada relativně příznivě vypadajících údajů prošla pochybnými verifikačními procesy, nebo si je jejich autoři zcela jednoduše vymysleli.
Podle agentury Bloomberg zveřejnilo v únoru čínské ministerstvo životního prostředí a ekologie výsledky namátkové kontroly v několika elektrárnách jedné tamní provincie. Komise, která ji prováděla, zjistila, že 18 z 19 náhodně vybraných energetických společností předložilo velmi problematické údaje. O měsíc později stejné ministerstvo veřejně pokáralo čtyři poradenské firmy, které těmto společnostem „radily“, že buď při práci s daty postupovaly nedbale, nebo že je přímo zfalšovaly.
Předpisy čínským elektrárnám ukládají, že za každou tunu oxidu uhličitého, kterou vyprodukují nad stanovené množství, musejí platit. Elektrárny jsou tedy motivovány k tomu, aby emisní normy nepřekračovaly, záleží ovšem na tom, jak se s touto motivací vypořádají. Způsoby jsou v zásadě dva: buď poctivě, nebo nepoctivě.
S problémy se počítalo
Podle dosavadního vývoje se zdá, že tyto problémy Peking tak trochu předvídal. Trh s emisními uhlíkovými povolenkami otevřel po několika odkladech teprve loni a pouze pro jedno průmyslové odvětví – výrobu elektřiny. Start přitom podpořil rozsáhlým přídělem bezplatných povolenek, aby tak udržel nízké ceny a dodržování předpisů nepředstavovalo pro energetické firmy příliš velkou zátěž. Záměrem tedy zřejmě bylo nejprve na jednom průmyslovém odvětví doladit všechny technické detaily a v následujících několika letech postupně koncept rozšířit na sedm dalších průmyslových odvětví. V této dekádě, na jejímž konci Čína předpokládá, že její příspěvek ke znečišťování planety dosáhne maxima, by tudíž – pokud by vše fungovalo tak, jak má – tento nástroj měl přispět k efektivní kontrole emisí a jejich nezanedbatelnému snížení.
Aktuální problémy s věrohodností dat však mohou způsobit, že se celý proces snižování emisí v Číně zpomalí. „Pokud problém s datovými podvody nelze vyřešit ani v jednom jediném odvětví, pak rychlé rozšíření tohoto konceptu na celkem osm odvětví problém jen zhorší,“ komentoval současné dění Juan Lin, hlavní analytik výzkumu uhlíku a jeho vlivů na životní prostředí ve společnosti Refinitiv.
V Evropě, která je v obchodování s emisními povolenkami nejaktivnější, přitom trvalo více než deset let, než jejich ceny vzrostly dostatečně vysoko, aby motivovaly společnosti ke snižování emisí. Čas se však nebezpečně krátí, řada předních světových vědců totiž varovala, že znečištění skleníkovými plyny musí dosáhnout vrcholu do roku 2025, pokud mají zůstat i nadále v platnosti cíle stanovené Pařížskou dohodou.
V Číně se tak ukazuje, že firmy jsou na jedné straně v podstatě pobízeny k podvádění, na druhé pak to, že regulátoři nemají dostatek pravomocí k tomu, aby mohli tyto problémy účinně řešit.
Není uhlí jako uhlí
Z dostupných informací vyplývá, že opakujícím se problémem bylo ověřování kvality uhlí. Emise se vypočítávají měřením množství spáleného uhlí a použitím faktoru, který zohledňuje kvalitu paliva – uhlí vyšší kvality na dané množství vyrobené elektřiny znečišťuje ovzduší méně. V čínské praxi to však znamená, že energetická společnost nakoupí menší množství kvalitnějšího uhlí, které pak předloží inspekci, ale v běžném provozu používá levnější a méně kvalitní uhlí. Inspekční data pak ukazují, že elektrárny znečišťují ovzduší méně, než tomu je ve skutečnosti.
Jedním ze způsobů, jak těmto praktikám zabránit, by mohlo být to, že by inspektoři získali více pravomocí a mohli elektrárnám více hledět „pod ruce“. Ministerstvo však lokálním vládám takové pravomoci upírá. Ve hře je rovněž jen těžko překonatelný střet zájmů, protože mnoho z největších producentů emisí jsou státní podniky, které jsou pro lokální ekonomiky klíčové.
Dalším problémem je samotná verifikace dat. Několik poradenských firem v Číně totiž sice má v této oblasti dostatečné odborné znalosti, jsou však uvězněny v začarovaném kruhu cenových válek a všeobjímajícího boje o nové zákazníky. Pro větší názornost uveďme, že jednotlivé provincie obvykle těmto firmám platí za jeden verifikační případ mezi 10 000 a 20 000 juanů, což je zhruba 35 000 až 70 000 Kč. To s ohledem na celkovou náročnost práce není mnoho.
Tyto poradenské firmy jsou tak tlačeny k tomu, aby šetřily na výdajích, tzn. aby omezily výjezdy do terénu a ve velké míře se opíraly jen o zprostředkovaná data. Situaci jim rovněž ztěžuje čínská politika Covid-zero, značně omezující pracovní cesty. Celý loňský ověřovací proces tak byl v důsledku tohoto opatření zhuštěn do jediného měsíce. Případné sankce navíc nejsou pro elektrárny příliš odstrašující, podle současných předpisů může být společnosti, která se dopustí zfalšování údajů, uložena pouze správní pokuta do výše 30 000 juanů.
O alespoň částečné zklidnění situace se pokusil vedoucí klimatického oddělení čínského ministerstva životního prostředí Li Gao, podle nějž by čínská vláda měla v dohledné době navrhnout pro povolenkový trh nové právní předpisy a pro ověřovatele emisí vybuduje školicí systém. K „výrobě dat“ prý bude čínská administrativa nadále přistupovat, jak je v Číně zvykem, s „nulovou tolerancí“.
Čínský specialista na uhlíkovou politiku a autor knihy Éra uhlíkové neutrality Wang Jun však upozorňuje na to, stávající problémy s falšováním údajů nezmizí, dokud Čína nevytvoří pro svůj trh dostatečně efektivní regulační strukturu. Země se sice snaží vybudovat systémy monitorování, hlášení a ověřování řady dílčích údajů, dostatečně však neřeší zavádění relevantních pokynů a předpisů, které by zmíněné fáze kontroly propojovaly dohromady v jeden funkční celek a umožňovaly tak průhlednou a účinnou regulaci celého systému.
