Invaze Ruska na Ukrajinu by mohla způsobit krizi podobné té, kterou západní svět zažil v 70. letech. Podle agentury ČTK to řekl asi nejznámější analytik ropného trhu Daniel Yergin ze společnosti IHS Markit.
Moskva je jedním z největších světových vývozců ropy. Sankce Spojených států a jejich spojenců uvalené na ruský finanční systém již snížily zájem o ruskou ropu ze strany bank, kupujících i přepravců.
Yergin, který se také věnuje historii energetického trhu a napsal na toto téma několik obecně uznávaných knih, uvedl, že současné protiruské sankce mohou vést ke snížení množství ruské ropy na trhu – a to i v případě, že sankce nebudou zaměřeny přímo na energetické suroviny. Země vyváží denně zhruba 7,5 milionu barelů ropy a rafinovaných produktů.
„Bylo by to opravdu velké narušení dodávek a zákazníci by se prali o barely,“ řekl Yergin. „Je to krize v zásobování. Je to logistická krize. Je to platební krize a mohla by také dosáhnout rozsahu krize ze 70. let minulého století.“ Podle něj by nejhoršímu scénáři mohla zabránit silná komunikace mezi vládami, které sankce uvalují, a jejich průmyslem. Poznamenal, že členové NATO odebírají přibližně polovinu ruského vývozu a určitý podíl tohoto vývozu bude narušen.
Kupují se obávají ruské ropy kvůli nátlaku bank, přístavů a přepravních společností, které se obávají, aby neučinily něco, co je v rozporu se sankcemi. Podle Yergina se dnes děje také něco v minulosti nezvyklého: samotné společnosti se obávají ztráty reputace a nechtějí s Ruskem obchodovat. Ropné firmy se vzdávají svých velkých investic, na jejichž rozvoji mohly pracovat další roky a poskytnout v Rusku práci stovkám lidí. Ropné společnosti BP a Exxon Mobil oznámily, že opouštějí ruské společné podniky. „Vladimir Putin za týden zničil to, co budoval 22 let, ekonomiku, která byla v podstatě integrovaná s globální ekonomikou. To, co se nyní stalo je, že se Rusko odpojilo od globální ekonomiky,“ řekl.
Banka JPMorgan odhaduje, že 66 procent ruské ropy nemůže najít kupce. A pokud zůstanou dodávky ruské ropy narušené, mohla by cena ropy do konce letošního roku stoupnout na 185 USD za barel. „Mohla by to být nejhorší krize od arabského ropného embarga a íránské revoluce v 70. letech,“ řekl Yergin.
Yergin uvedl, že narušení dodávek z Ruska přichází v době, na kterém je nabídka již v tuto chvíli omezená. Skupina OPEC+, kterou tvoří členové Organizace zemí vyvážejících ropu a jejich spojenci v čele s Ruskem, se ve středu 2. března rozhodla pokračovat ve svých současných těžebních plánech. To znamená, že každý měsíc zvýší těžbu o přibližně 400 tisíc barelů denně, dokud v červnu nedosáhne svého cíle. Evropu, která je odběratelem drtivé většiny ruského zemního plynu, nejvíce bolí rychlý nárůst cen zemního plynu.
Krize, kterou ČSSR nezažila
V roce 1973 producenti na Blízkém východě přerušili dodávky do USA a dalších západních zemí kvůli pomoci Izraeli v době arabsko-izraelské války. Ropy byl okamžitě nedostatek a Američané stáli fronty u čerpacích stanic, aby si koupili benzín, jehož cena prudce vzrostla. Dalším šokem byla íránská revoluce v letech 1978 a 1979, při které byl svržen íránský šáh.
Obě události byly pro západní svět traumatizující, a podle analytiků pomohly poměrně výrazně snížit rozdíl v hospodářské výkonnosti socialistického a kapitalistického „tábora“. Vysoké exportní ceny ropy pomohly SSSR ekonomicky, nízké domácí ceny naopak jeho ekonomice (a samozřejmě ekonomikám jeho satelitů) pomohly udržet srovnatelné tempo růstu. Češi tedy de facto tuto krizi na vlastní kůži nepoznali. Místo ní jsme u nás zažili roky „normalizace“, které nelze označit za boom, byly ovšem spojeny s relativní ekonomickou stabilitou.
Začátek „ropného šoku“ 70. let lze přesně datovat na 16. října 1973. Tehdy skokově stoupla cena americké ropy ze tří dolarů za barel na více než 5 dolarů. V průběhu dalšího roku se dále zvýšila na 12 dolarů za barel. V té době většina ropy pocházela z Blízkého východu a světové hospodářství bylo na ropě závislé více než dnes.
O několik měsíců později se krize zmírnila. Embargo bylo po vyjednáváních ve Washingtonu zrušeno v březnu 1974. Zvýšené ceny ropy však přetrvaly a následná inflace způsobila sérii ekonomických recesí (viz stagflace), která trvala až do počátku osmdesátých let a ukončila dlouhotrvající období poválečné prosperity.
Ruská energetická zbraň v číslech
Rusko je dnes třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Rusku 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d.
Přibližně 60 % ruského vývozu ropy směřuje do zemí OECD a dalších 20 % do Číny. V listopadu, což je poslední měsíc, za který jsou k dispozici oficiální měsíční statistiky o ropě, dovezla Evropa z Ruska celkem 4,5 mb/d ropy (34 % celkového dovozu). Země OECD Asie a Oceánie dovezly v listopadu z Ruska celkem 440 tis. mb/d ropy (5 % celkového dovozu), zatímco země OECD Severní a Jižní Amerika 625 tis. mb/d (17 % celkového dovozu).
Prostřednictvím systému Družba dodává do Evropy zhruba 750 kb/d. Bezprostředně ohroženo je denní dodávky zhruba čtvrt milionu barelů ruské ropy, které putují přes Ukrajinu jeho jižní větví. Z ní jsou přímo zásobovány Maďarsko, Slovensko a Česká republika.
Největším jednotlivým odběratelem ruské ropy je Čína. V roce 2021 odebírala v průměru 1,6 mb/d ropy. Zhruba polovinu dodávaly do země ropovodní, druhá polovina putovala po moři. Rusko je rovněž významným dodavatelem ropy do Běloruska, Rumunska a Bulharska a produktů do většiny zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny.
V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 procent tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů.
Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu.
Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021.
Někam poputuje…
Analytici z odvětví tvrdí, že je nyní těžké říct, jak velké budou problémy s ruskou ropou. Bílý dům uvedl, že i když žádné sankce v oblasti energetiky nyní neexistují, uvažuje se o nich. Analytici Bank of America odhadli, že každý jeden milionů barelů ropy, který se z trhu ztratí, by mohl zvýšit cenu ropy Brent o 20 USD za barel.
Partner Again Capital John Kilduff se domnívá, že ztráta bude dva až tři miliony barelů denně. Kilduff rovněž uvedl, že očekává, že ruská ropa bude i nadále proudit ropovodem do Číny. Peking uvedl, že se k sankcím proti Rusku nepřipojí.
V roce 2021 dodávalo Rusko v průměru 1,6 milionu barelů denně, tedy přibližně 15,5 % čínského dovozu. Podle statistik sebraných agenturou Reuters přibližně 40 % dodávek proudí přes 4 070 km dlouhý ropovod Východní Sibiř – Tichý oceán. Téměř všechna ostatní ropa se do Číny dopravuje z ruských přístavů po moři.
Čína ale zatím stále představuje poměrně malou část ruského odběru. Zhruba 60 procent ruského vývozu ropy směřuje do evropských zemí; podíl Číny je zhruba 20 procent. V případě zemního plynu je nepoměr ještě vyšší: Čína odebírala v roce 2020 zhruba 5 procent ruského exportu. Na Evropskou Unii a Turecko připadalo více než 70 procent celkového ruského vývozu zemního plynu.
Výraznou změnu by mělo přinést vybudování nového plynovodu Síla Sibiře 2. Zatím je ve velmi rané fázi příprav, provádějí se jen přípravné práce. Jeho kapacita by měla být až 50 mld m3 ročně, tedy zhruba čtvrtina současného ruského exportu na západní trhy.
