Více než 80 procent dotazovaných Němců v průzkumu souhlasilo s tím, aby země nadále využívala jadernou energii. Na změnu názoru je ovšem pravděpodobně pozdě.
Ceny energií v Německu rostou podobně jako u nás, a stejně jako u nás si i němečtí politici lámou hlavu na tím, jak reagovat. V politických kruzích se tak vášnivě debatuje mimo jiné i o budoucnosti tří zbývajících německých jaderných elektráren, které mají být na konci roku odstaveny. Kdyby se němečtí politici řídili přáním laické veřejnosti, debata by ovšem patrně příliš dlouhá nebyla.
V novém průzkumu televize ARD a agentury DeutschlandTrend se totiž pouze 15 procent dotázaných vyslovilo pro to, aby zbývající jaderné elektrárny na konci roku skutečně přestaly pracovat, jak předpokládá dlouho schválený harmonogram ukončení provozu jaderných elektráren.
Zbývající tři německé jaderné elektrárny, které mají být odstaveny do konce roku, provozují energetické společnosti EnBW, RWE a E.ON. Na konci roku 2021 jich ještě bylo šet, tři z nich však byly podle plánu odstaveny.
Celkem tak země přijde o zdroje, které samy ročně vyráběly tolik elektřiny, že by v podstatě pokryly českou poptávku po energii. Roční výroba se pohybuje totiž kolem 76 terrawatthodin (TWh) elektrické energie. Česká spotřeba v pandemickém roce 2020 činila zhruba 71 TWh.
Vzhledem k současné situaci by 41 % dotázaných uvítalo prodloužení provozu o několik měsíců. Stejně tak 41 % respondentů by považovalo za rozumné využívat jadernou energii i v dlouhodobém horizontu.
Dokonce i mezi příznivci Zelených, kteří jsou k jaderné energii v zásadě obzvláště kritičtí, bylo pouze 31 % respondentů pro dodržení dohodnutého ukončení výroby elektřiny z jádra v Německu na konci roku. Téměř dvakrát více, 61 % příznivců strany Zelených, se vyslovilo pro prodloužení jejich provozu. Ovšem pouze malá menšina, zhruba sedm procent, je pro dlouhodobé užívání.
A půjde to?
Otázkou je, co je v tuto chvíli ovšem provozně možné. Z technického a bezpečnostního hlediska není v principu problém v provozu pokračovat. „Prodloužení provozu technicky nepředstavuje nepřekonatelný problém, provozovatelé by pravděpodobně stihli objednat palivo na potřebnou výměnu, bezpečnost musí být zajištěna do poslední vteřiny na výkonu (tj. do poslední chvíle, kdy reaktor vyrábí elektřinu, pozn. red.) i potom, dokud se z reaktoru nepřemístí veškeré palivo,“ řekla před časem pro Seznam Zprávy šéfka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) Dana Drábová
Faktem ovšem je, že provozovatelé připraveni nejsou. Počítali s ukončením provozu a svou činnost tomu přizpůsobili. Nezajistili si například další dodávky paliva, výcvik dalších zaměstnanců, kteří by chod elektráren zajistili, či nutné zkoušky, údržbu a modernizace k tomu, aby provoz elektráren mohl být prodloužen.
| Blok | Typ | Výkon (MW) | Měsíc a rok spuštění | Provozovatel | V roce 2001 dohodnutý termín vypnutí | Vypnutí podle rozhodnutí z roku 2010 | Ukončení provozu schválené po fukušimské havárii v roce 2011 |
| Gundremmingen C | Varný reaktor | 1288 | Nov-84 | RWE | 2016 | 2030 | 2021 |
| Grohnde | Tlakovodní reaktor | 1360 | Sep-84 | E.ON | 2017 | 2031 | 2021 |
| Brokdorf | Tlakovodní reaktor | 1410 | Oct-86 | E.ON | 2019 | 2033 | 2021 |
| Isar 2 | Tlakovodní reaktor | 1410 | Jan-88 | E.ON | 2020 | 2034 | 2022 |
| Emsland | Tlakovodní reaktor | 1335 | Apr-88 | RWE | 2021 | 2035 | 2022 |
| Neckarwestheim 2 | Tlakovodní reaktor | 1310 | Jan-89 | EnBW | 2022 | 2036 | 2022 |
To mimo jiné znamená, že zbylé tři elektrárny by po 31. prosinci 2022 neměly dost paliva na další provoz. Výroba elektřiny v těchto provozech během zimy 2022/23 by tak nebylo o mnoho vyšší, než když budou fungovat pouze do konce roku, tvrdí nedávná zpráva německé vlády na toto téma.
Ta mimo jiné došla k závěru, že aby se prodloužení provozu vůbec vyplatilo, muselo by být nejméně na 3 až 5 let. I tak by podle zprávy v tomto časovém horizontu byl příspěvek jaderných elektráren k celkové výrobě byl relativně malý.
Přání veřejnosti v tomto případě bohužel zřejmě narazí na praktické překážky. Je to jen další případ dlouhodobého dopadu z zjevně přehnaně optimistických očekávání o dalším vývoji energetiky a geopolitické situace z předchozích desetiletí. Německá veřejnost se domnívala, že rizika jaderné energetiky převažují nad přínosy, a navíc pro zemi nejsou až tak důležití: energii je možné vyrobit i jinak. To byl jednoznačný konsensus v německém politice na konci 20. a začátku 21. století. Během několika málo měsíců těžko tuto trajektorii změnit.
Postupná změna
Němci svůj postoj k jádru měnili postupně v souvislosti s rostoucími cenami energií jež před ruskou invazí na Ukrajinu. Už na sklonku minulého roku německá média zveřejnila výsledek průzkumu britské mezinárodní společnost YouGov (zabývá se výzkumem veřejného mínění a analýzou dat). Polovina dotázaných v němu uvedla, že plánované odstavení jaderných elektráren by mělo být “definitivně” nebo „spíše“ odvoláno.
Ještě před několika dny přitom německá média v souvislosti se sílícími hlasy, které volají po prodloužení provozu německých jaderných elektráren, uváděla, že poměr názorů je prakticky opačný. Vycházela přitom z dva roky starého průzkumu, podle kterého šest z deseti dotázaných ukončení používání jaderných reaktorů obhajovalo.
Autoři průzkumu se také ptali na výstavbu nových reaktorů v případě, že by ta znamenala levnější a účinnější snížení emisí oxidu uhličitého. Výstavbu by v takovém případě uvítalo 44 procent dotázaných a 42 procent by ji odmítlo. Na druhé názorové straně bylo v průzkumu 36 procent dotazovaných, kteří uváděli, že by plán ukončit provoz německých reaktorů do konce roku 2022 měl zůstat v platnosti a 14 procent respondentů na tuto otázku neodpovědělo. Výzkum byl reprezentativní a zúčastnilo se jej 2074 lidí.
Jiné průzkumy (shodou okolností také průzkum YouGov) naznačují, že odmítavý postoj části veřejnosti možná vycházel z hlubokého nedorozumění. naznačují. Podle těchto dat se totiž významná menšina – včetně většiny obyvatel Španělska – domnívá, že jaderná energie produkuje střední nebo vysoké množství uhlíkových emisí (tedy nejspíše oxidu uhličitého). Jeden ze tří Američanů (36 %) je rovněž přesvědčen, že jaderná energie uvolňuje při provozu značné množství uhlíku.
Podle výsledků průzkumu ve většině zemí platí, že čím menší roli chce člověk vidět jadernou energii v národním energetickém mixu, tím spíše si myslí, že produkuje v porovnání s ostatními energetickými zdroji střední nebo vyšší množství uhlíku.
Čas na otočení kormidlem?
Zároveň se ovšem ukazuje, že krize je vhodným okamžikem ke změně. Občané jsou zjevně otevřeni i dalším opatřením v energetice, naznačuje stejný průzkum. Například 81 % dotázaných by vzhledem k současné situaci považovalo za správné urychlit rozšíření větrné energie.
Její rozvoj v posledních letech v Německu stagnoval především kvůli odporu majitelů pozemků a nemovitostí proti dalším stavbám. Jediné místo, kde se daly stavět bez potíží se schvalováním, bylo moře. Ovšem mořské větrné parky jsou znatelně dražší než pozemní větrné elektrárny.
Co se týče dalších kroků v energetické krizi, 61 % respondentů vítá větší využívání uhelných elektráren. Stejný podíl Němců by byl pro dočasné omezení rychlosti na dálnicích, které má také přispět ke snížení spotřeby energie.
Skálu si štěpit nedáme
Krize ovšem nezměnila všechny postoje Němců k energetice. Občané se například staví velmi kriticky k návrhu na podporu těžby zemního plynu tzv. frackingu, tedy „hydraulického štěpení“. Více o něm si můžete přečíst třeba v tomto článku, nyní pouze krátce: Tato metoda umožňuje dostat se k zásobám plynů, které by jinak zůstaly pevně uvězněné ve skále.
Používá se především v podzemních břidlicích, což jsou vlastně velké desky pevného kamene. Některé břidlice obsahují i organické látky. Pokud jsou pod zemí dost dlouho a ve správných hloubkách a teplotách, změnily se tyto organické zbytky na plyn nebo ropu. Ovšem zůstaly uvězněné ve skále.
Při hydraulickém štěpení se skála navrtá, pod velkým tlakem se do ní napumpuje voda (miliony litrů vody), která skálu v okolí vrtu rozdrolí. Tím se plynu v kameni uvolní cesta k vrtu a spolu s vodou začne proudit ven. Během doby životnosti jednoho vrtu se takových štěpení musí provádět několik, aby se zpřístupnily nové zásoby plynu.
Hydraulické štěpení se zkoušelo už před více než sto lety. Ale těžaři břidlicové rezervoáry neměli rádi. Vraceli se k nim jen ve chvíli nedostatku běžných zásob. Například v průběhu světových válek (Německo či Japonsko těžily ropné břidlice) nebo za ropných krizí.
Ovšem na konci 90. let se břidlice vrátily na výsluní z ekonomických i technologických důvodů: těžařské společnosti zvládly spolehlivě tzv. horizontální vrty. To znamená, že nedělají vrty přímo kolmo do země, ale dokážou udělat i několikakilometrové vrty vodorovné. A protože břidlicové vrstvy jsou jako velké a poměrně slabé tabule orientované zhruba vodorovně s povrchem Země, vodorovné vrty se k jejich těžbě dobře hodí. Tím se těžba zlevní, protože vrty jsou pořád na těžbě plynu to nejdražší.
Dodnes zůstává poněkud kontroverzní technologií, přestože v principu (za dodržení odpovídajících opatření) ji lze provádět bezpečně. Ostatně hydraulického štěpení se už desetiletí používá i v českých ropných vrtech a žádný problém s ním nikdy nebyl. Ale těžaři o ní veřejně neradi mluví, má velmi špatnou pověst.
Což je stále vidět i v Německu. I uprostřed krize 56 procent dotázaných odmítlo schválení této technologie pro těžbu naléhavě chybějícího zemního plynu. Pouze 27 procent respondentů toto opatření vítá.
Přitom základní směr německé vlády – tedy vytvoření nezávislosti na dovozu energie z Ruska – podporuje výrazná většina obyvatelstva. 71 procent dotázaných považuje tento cíl za správný, 24 procent za špatný. V západních a východních spolkových zemích jsou však zřetelné rozdíly v názorech: 76 % respondentů v západních spolkových zemích považuje tento cíl za správný. Ve východních státech je míra souhlasu výrazně nižší – 54 procent.
Pravdou ovšem je, že povolení hydraulického štěpení by nevedlo zřejmě v příštích několika letech nemělo žádný znatelný efekt. V Evropě se nepoužívá, takže tu chybí provozní zkušenosti, vybavení a zkušený personál. Nejsou ani dostatečně vytipována a především prozkoumána slibná naleziště – a i kdyby byla, schvalovací procesy zaberou nejspíše celé roky. Navíc všichni investoři by se vstupem do Evropy nepochybně váhali: vždyť se dá celkem pravděpodobně očekávat, že až krize pomine, postoj Evropy k těžbě fosilních paliv se znovu zatvrdí.
Pomoc hlavně potřebným
Spolková vláda rovněž projednává další úlevy pro občany v souvislosti s rostoucími cenami energií. O jejich přesné podobě zatím nebylo rozhodnuto. Pokud se však zeptáte samotných občanů, kdo by z nich měl mít prospěch, většina z 56 procent si myslí, že by se budoucí úlevy měly týkat pouze lidí s nízkými příjmy. Úlevy pro všechny naopak vítá 41 procent dotázaných.
V tuto chvíli také není jasné, jak budou případná opatření financována. Zhruba 46 % respondentů se domnívá, že by se za tímto účelem mělo zadlužit více. Přibližně 36 procent dotázaných je pro zvýšení daní.
I když se zvyšování daní kvůli energetické krizi obecně nesetkává s velkou podporou obyvatelstva, v případě tzv. daně z nadměrného zisku je tomu jinak. Společnosti, které v důsledku krize dosahují obzvláště vysokých zisků, by měly být více zdaněny. Zhruba tři čtvrtiny, přesněji 76 %, respondentů si myslí, že je to správné opatření. Pouze zhruba 19 procent takovou možnost odmítá.
Pokud se podíváme na příznivce jednotlivých stran, zjistíme, že mezi všemi příznivci převažuje souhlas s daní z nadměrných zisků. Dokonce i mezi příznivci FDP, jejíž strana je obecně kritická ke zvyšování daní a veřejně odmítá daň z nadměrných zisků, by většina (58 %) považovala takovou daň z nadměrných zisků za správnou.
Ruská energetická zbraň v číslech
Rusko je dnes třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Rusku 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d.
Přibližně 60 % ruského vývozu ropy směřuje do zemí OECD a dalších 20 % do Číny. V listopadu, což je poslední měsíc, za který jsou k dispozici oficiální měsíční statistiky o ropě, dovezla Evropa z Ruska celkem 4,5 mb/d ropy (34 % celkového dovozu). Země OECD Asie a Oceánie dovezly v listopadu z Ruska celkem 440 tis. mb ropy (5 % celkového dovozu), zatímco země OECD Severní a Jižní Amerika 625 tis. mb (17 % celkového dovozu).
Prostřednictvím systému Družba dodává do Evropy zhruba 750 kb/d. Bezprostředně ohroženo je denní dodávky zhruba čtvrt milionu barelů ruské ropy, které putují přes Ukrajinu jeho jižní větví. Z ní jsou přímo zásobovány Maďarsko, Slovensko a Česká republika.
Největším jednotlivým odběratelem ruské ropy je Čína. V roce 2021 odebírala v průměru 1,6 mb/d ropy. Zhruba polovinu dodávaly do země ropovodní, druhá polovina putovala po moři. Rusko je rovněž významným dodavatelem ropy do Běloruska, Rumunska a Bulharska a produktů do většiny zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny.
V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 procent tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů.
Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu.
Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021.
