Kanadská společnost Aurea vyvinula přenosnou větrnou turbínu, která se vejde do batohu. Jmenuje se Shine (Záře), váží pouhé tři kilogramy, vejde se do batohu a dokáže přes USB port nabíjet jakékoliv připojené zařízení.
Turbína má tvar trochu podobný miniaturnímu Zeppelinu. Má tři jemně zakřivené lopatky, které se rozkládají jako okvětní lístky, a skládací stativ, který je uložen uvnitř. Výrobek byl uveden na trh loni na Kickstarteru a minulý týden na Indigogo. Ti, kdo firmu podpoří, si mohou turbínu už nyní objednat za 290 kanadských dolarů za kus, což odpovídá zhruba 5 300 Kč. Cena má být údajně proti konečné prodejní ponížena o 40 procent, takže celková cena by se mohla pohybovat po přepočtu kolem zhruba 9 tisíc korun.
Autoři v kampani vybrali téměř 30krát více prostředků, než kolik činil stanovaný cíl: vybrali 270 tisíc kanadských dolarů místo 15 tisíc. Společnosti tak slibuje, že během léta začne produkt dodávat odběratelům (přednost mají právě ti, kdo firmu podpořili). Raději s „kapení turbínou“ tedy pro letošní sezónu na kempování nepočítejte, na příští sezónu by to mohlo být jiné. (I s tou výhodou, že v té době už budou k dispozici praktické zkušenosti jiných uživatelů.)
Pokud vás po přečtení prvních několika vět napadlo, proč větrná turbína nese název, který by se hodil spíše pro solární panel, tak vězte, že autoři mají své důvody: „Shine má odrážet nikoli funkci, ale spíše hodnotu a to, co dává koncovému uživateli,“ řekl Adaley pro časopis Fast Company: „Umožňuje uživatelům posvítit si v přírodě.“
Energie na cesty
Lidé využívají sílu vítr už nejspíše celá tisíciletí. Ovšem obvykle s pomocí velmi masivních a solidních zařízení; větrné mlýny nebo větrné turbíny nejsou zrovna nejkřehčí věci na světě, ostatně musí si poradit s dosti nevyzpytatelným živlem.
Ale pokusy o „větrné mikroturbíny“ se už v minulosti objevily a objevují dodnes (například na malé větrné turbíny integrované do zdí nebo obří sítě malých turbín). Zakladatelé společnosti Aurea však měli jiný cíl: udělat větrnou energii mobilní, přesněji řečeno přenositelnou.
Výsledkem jejich snahy je zařízení Shine lze použít během výpadku elektřiny v domácnosti a poslouží každému, kdo potřebuje přístup k energii, aniž by byl připojen k síti. Jejími nejpravděpodobnějšími uživateli však budou majitelé karavanů, obytných vozů a jiní „kočovníci“ dnešního digitálního věku. Což znamená, že hmotnost hraje zásadní roli.
„Lidé říkali: ‚Nebudeme to nosit, pokud to bude vážit víc než tři kila. „Vážili jsme každý jednotlivý prvek celé konstrukce,“ řekl pro server Fast Company Cat Adaley, strojní inženýr, který v roce 2017 založil společnost Aurea a vyvinul Shine spolu s podnikatelkou Rachel Carrovou.
Skutečně šetřili, kde mohly: třetinu hmotnosti celého zařízení tvoří baterie. Samotná vrtule je vyrobena z plastu vyztuženého polykarbonátem a skleněnými vlákny. Stativ je hliníkový. Autoři nápadu se tak chlubí vytvořili přenosnou turbínu, která má ze všech obnovitelných „mikrozdrojů“ energie (tedy třeba v porovnání se solárními panely) nejvyšší poměr výkonu a hmotnosti.
Shine není první malou větrnou turbínou na trhu, její velkou výhodou by ovšem měla být právě minimální hmotnost a uživatelská přívětivost. Při instalaci stačí zapíchnout stativ do země a zajistit jen několika lanky – trochu jako když stavíte stan.
Poté můžete odšroubovat spodní uzávěr větrné turbíny, který za normálních okolností drží lopatky ve stále poloze a brání jejich poškození. Když je rozložíte, můžete už turbínu upevnit na vrchol stativu. Celý proces trvá méně než dvě minuty a díky napnutým lanům lze stativ postavit i na nerovném terénu (i když je třeba tyč do něčeho zapíchnout, takže na pevném povrchu, jako je chodník, by to nešlo).
Od sítě ke stanu
Když v roce 2017 společnost Aurea vznikla, měla úplně jinou představu, jak by její elektrárny měly fungovat. Malé elektrárny měly fungovat ve velkých sestavách, které by bylo možné zabudovat do fasád budov.
Turbíny by byly umístěny za sebou v přesně určených intervalech. Důvod byl prostý: proud vzduchu od prvních turbín v sérii měl vést ke zvýšení proudění vzduchu na lopatkách turbíny následující. Tím by se samozřejmě zvýšilo množství celkem vyrobené energie.
Přísné stavební předpisy a komplikace spojené s připojením systému k síti však velmi komplikovaly nasazení do praxe. Proces byl pro malou společnost příliš zdlouhavý a nákladný. A tak se zakladatelé firmy rozhodli využili získané poznatky jinak a vytvořit malé, příruční a přenosné zařízení.
Na pohled to tak nemusí vypadat, ve skutečnosti ovšem jde o hodně zmenšenou verzi běžné větrné turbíny. „Shine“ má dokonce tzv. yaw systém, který mají všechny velké turbíny. To je automatických systém tedy natáčení turbíny tak, aby měla co nejlepší záběr větru a vy se tedy nemuseli starat, kterým směrem právě fouká.
otáčela proti větru, takže se nemusíte starat o to, jakým směrem vítr fouká. Funguje při rychlosti větru od 15 kilometrů za hodinu (což je takový svěží vánek), až do zhruba 45 kilometrů za hodinu (dost na to, aby rozhoupala těžké větve a převrátila deštníky). Samozřejmě, pokud se chystáte jet někam, kde je bezvětří nebo třeba do husté džungle (na jejímž dně můžete čekat také dost dlouho), možná bude dobré přibalit si i nějaký jiný zdroj energie.
Prozatím je životnost Shine stanovena přibližně na pět let. To není náhodně vybraná hodnota, ale odpovídá to zhruba tisícovce cyklů použité baterie. Autoři nápadu říkají, že uvažují o odnímatelné baterii, kterou by bylo možné na konci životnosti jednoduše vyměnit.
Česká mobilní turbína
Žádnou zmínku o české „větrné turbíně do batohu“ jsme nikde nenašli a ani ji nepamatuji. Ale před 30 lety se objevil alespoň nápad na „automobilizovanou“ větrnou elektrárnu.
V roce 1992 se totiž na Mezinárodním strojírenském veletrhu v expozici Československé armády objevila prezentace větrné turbíny na podvozku nákladního vozu Tatra. Nápad byl spojen s osobností Ladislava Strakoše. Ten mimo jiné svého času proslul přednáškou, ve které představil nápad na akumulaci energie z větrných elektráren prostřednictvím stlačeného vzduchu, akumulovaného pod Krušnými horami v bývalých dolech, převážně bývalých uranových dolech.
Stlačeného vzduchu měly využívat spalovací mikroturbíny. Protože by je poháněl stlačený vzduch, turbíny by se mohly obejít bez turbokompresorů (ty slouží k tomu, aby do spalovacího prostoru dodávaly dostatek vzduchu). Kompresor je energeticky „hladová“ součástka: spotřebovává až 40 % energetického výkonu spalovacího procesu.
Ladislav Strakoš stál i za nápadem na vojenskou mobilní turbín. Spolutvůrcem řešení a modelu byl i Jan Papež, který na událost vzpomínal pro server tzbinfo: „Jedním z impulsů k myšlence upořádat armádní expozici v rámci brněnského veletrhu byl model mobilní větrné elektrárny. Ten začal vznikat v roce 1992 ze spolupráce mezi mjr. Ing. Janem Papežem z karlovarské mechanizované divize a plk. doc. Ing. Ladislavem Strakošem, CSc., prorektorem pro vědeckou činnost Vojenské akademie v Brně. Cílem bylo vyrobit mobilní větrnou elektrárnu, která by mohla sloužit jako náhrada za elektrocentrály používané v armádě. Volba padla na (u nás tehdy dosud nepříliš známý) typ „monoptera“, tedy větrná elektrárna s jednolistovým rotorem. K volbě vedla idea maximální jednoduchosti při transportu a zprovoznění elektrárny. Díky jedinému listu mohla být větrná elektrárna v transportní poloze přepravována bez demontáže rotoru. Použití elektrárny pak bylo velmi operativní: Tatra by dojela na určené místo, vztyčila by stožár s elektrárnou a ta by byla i v polních podmínkách ihned připravena bez další montáže k použití. Plánovaný výkon byl 30 nebo 60 kW.“
Idea se nerodila jednoduše. Autoři postupně vytvořili model mobilní větrné jednolisté elektrárny v měřítku 1:13, k jehož výrobě posloužil podvozek z trenažéru Tatra 813 PM 55 – přepravník mostu. Když byl model na světě, autoři ho chtěli předvést a využili k tomu právě Mezinárodního strojírenského veletrhu.
Ale modelem vše skončilo: „Bohužel k realizaci mobilní větrné elektrárny jsme se nedostali, život přinesl mnoho jiných dalších aktivit, nicméně realizace mobilní větrné elektrárny je stále možná“, řekl podle tzbinfo Jan Papež.
5 komentářů
Hlavni problem vsech malych vrtuli je ten, ze nemaji zadny smysluplny vykon, a zde to zabili i baterii, ktera se standardne vzdy dela samostatne, notabene ze nejde jednoduse vymenit. U vetrnych elektraren roste vykon s velikosti listu geometricky, takze mala nevyrobi nic, velka zase se musi poradne kotvit a firmy to moc nevyrabi, protoze krom velkych reseni pro vetrne parky na vsem ostatnim prodelaly kalhoty, proto vitr treba k solarum na strese nikdo nepridava, je to drahe, neucinne a jeste je maly vyber. Vykon v clanku taky nevidno. Vetsinou, tedy spis prakticky vzdy, vyjde kazda tisicovka investovana do solarniho panelu lepe co do vyroby nez do vetrniku, a to i v lokalite pro solar neprilis vhodne, leda by to nekdo provozoval za polarni noci.
Lepe to snad ani nelze sumarizovat… Clanek zjevne marketingova kampan na prodej tenhle veskrze neuzetcne veci, ktera jen zvysuje stopu elektronickeho odpadu, protoze s 3kg zbytecneho harampadi se drive nepo podeji nikod nikam tahat nebude…
Zalezi, kde bydlite. Na skotskych ostrovech ma spousta lidi domaci vetrnou elektrarnu.
To už jsou lepší kamna Indigírka z linykuchar cz. Výrobce sice uvádí že vytopí pouze 50m3. To je ale míněno jako vytápění stanu při -50°C. Tak že zvládnou mnohem větší izolovaný prostor. Zkoušel jsem je v mraze v Praze v obytné vojenské Tatře V3S. A bylo tam vedro jako v sauně při – 20°C.
Pokud to zvladne nabít mobil nebo tablet a k temiu odjimatelnou baterku tak proc ne. Do toho bych i klidne zainvestoval.