Afghánské provincie Faráh, Nímróz, Hilmand a Kandahár mají v současné době na počet zhruba dvakrát více solárních instalací než Česká republika. I bez dotací. Nečekaný solární boom pohání pěstování opia.
Hilmand je nejnebezpečnější z provincií nebezpečného státu, a obzvláště ve Velké Británii to není zapotřebí připomínat. Britské síly ztratily během působení v Afghánistánu v 21. století něco přes 450 vojáků – a jen čtyři z nich v jiné části země než právě v Hilmandu. Hilmand je ale také obchodní centrum. Jde ovšem o obchod také do značné míry nebezpečný, a především velmi, velmi nelegální. Provincie je totiž nejvýznamnější produkční oblastí opia na celém světě – a opium je zase výchozí látkou pro produkci heroinu.
I přesto, že za podíl na výrobě a obchod s drogami hrozí v této zemi teoreticky i trest smrti, Afghánistán zajišťuje více než 90 % světové výroby heroinu a například z více než 95 % zajišťuje evropskou poptávku. Hilmand je ze všech 34 afghánských provincií největší a má také největší plochu osetou mákem: v roce 2019 to bylo více než 130 tisíc hektarů. Odhaduje se, že na celosvětové produkci opia se tedy podílí tato jediná provincie z více než 40 %. A jen o něco nižší tedy bude její podíl na celkové světové výrobě heroinu. A také je to centrum afghánského solárního boomu.
Samo a bez dotací
První hodnověrně doložený případ využití fotovoltaiky mezi zemědělci v oblasti pochází z roku 2013. Podle svědků se pak následující rok začaly panely objevovat na skladě v nabídce některých obchodníků v Laškargáhu, tedy hlavním městě provincie.
V následující letech jich přibývalo, až v roce v roce 2019 už byly zcela běžné. V Afghánistánu neexistuje žádná centrální databáze solárních instalací. Malá britská analytická společnost Alcis, která se zabývá analýzou satelitních snímků, v roce 2019 napočítala v jižních provinciích Afghánistánu (Faráh, Nímróz, Hilmand, Kandahár) celkem 69 tisíc vodních nádrží, které jsou dobrým znakem přítomnosti solárních panelů u dané usedlosti (zpráva zde v PDF).
Tyto čtyři afghánské provincie tedy mají na počet obyvatel zhruba dvakrát více solárních instalací než Česká republika. U nás bylo ke konci roku 2020 zhruba 37 tisíc fotovoltaických elektráren různých velikostí. Solární elektrárny v Afghánistánu vypadají ovšem jinak než v Evropě. Nejde v žádném případě o velké solární „parky“, ale spíše o splněný sen zastánců distribuované výroby elektřiny. Prakticky veškerou kapacitu fotovoltaiky tvoří malé instalace, s výkonem řádově maximálně v jednotkách kilowattů. Celkovou instalovanou kapacitu těchto malých „provozoven“ lze těžko odhadnout. Velmi hrubý odhad říká, že se bude pohybovat někde mezi 0,5 a 1 GW.
Elektřina jimi vyrobená afghánským pěstitelům slouží prakticky výlučně pro pohon vodních čerpadel, která z podzemí pumpují vodu na zavlažování jejich plodin. Hloubka studní se pohybuje zhruba kolem 100 metrů, plus minus několik desítek metrů podle oblasti (v některých sušších oblastech bývá průměr kolem 130 metrů). Někdy voda proudí do otevřených nádrží s objemem cca kolem 1000 m3 (typická plocha se pohybuje do 1000 m2 a hloubka od 1 do 2 m).
Když se to rozjede
V řadě oblastí Afghánistánu probíhalo šíření fotovoltaické technologie podle analytiků z Alcisu exponenciálním tempem: instalovaná kapacita se každým rokem nejméně zdvojnásobila. Z čistě matematického hlediska by to znamenalo, že se kapacita zvýší za sedm let 128násobně. To nepochybně není přesné číslo, podle Alcisu však zhruba vystihuje tempo růstu v oblasti.
Nádrž je zapotřebí z pochopitelného důvodu: protože voda se musí vyčerpat v době, kdy svítí slunce, a nelze ji čerpat vždy, když je to zapotřebí. Ne vždy je to ovšem možné. Menší afghánští zemědělci velké vodní nádrže nepoužívají – připravují je totiž o cennou půdu, která by mohla sloužit k zemědělské produkci. Musí tak spoléhat na to, že rostliny zvládnou zavlažit během doby, kdy svítí slunce. Skutečnost, že takoví zemědělci stále existují, naznačuje, že tento přístup funguje. Nepochybně s sebou ovšem nese větší riziko špatného výnosu než přečerpávání vody do povrchové nádrže, ze které pak lze zavlažovat vždy podle potřeby. Znamená to ovšem, že skutečný počet solárních instalací je vyšší než zmiňovaných 69 tisíc. O kolik, to lze jen špatně odhadnout.
Extrémním příkladem je administrativní oblast kolem města Bakva v provincii Faráh. Mezi tamními zemědělci probíhá pravidelné šetření, které se pokouší mapovat především vývoj v pěstování opia. Jeho součástí byla i otázka, kdo používá fotovoltaické panely. V roce 2013 používali všichni dotazovaní k zavlažování dieselagregáty. V roce 2017 už 68 % z nich používalo fotovoltaiku. V roce 2018 využívalo solární energii už 98 % dotazovaných.
Například na trzích v Laškargáhu se v posledních letech podle očitých svědků fotovoltaické panely (primárně samozřejmě čínské, což neznamená v žádném případě nekvalitní) prodávají doslova po tunách. Obchodníci je skladují často pod širým nebem srovnané do vysokých „věží“. A problém údajně není sehnat ani zkušené montéry, kteří systém uvedou do chodu. V posledních letech už zemědělci dokonce nemusejí pro panely jezdit ani do města, přibývá údajně dodavatelů, které přijedou za nimi a připraví instalaci na klíč. Rychlý rozvoj trhu s fotovoltaikou je dán čistě ekonomicky.
Autor v roce 2020 zveřejněné zprávy o vývoji výroby opia v jihozápadním Afghánistánu, David Mansfield z think-tanku AREU (Afghan Research and Evaluation Unit), narazil na první solární instalaci, jejíž majitel mu řekl, že za celý systém zaplatil ekvivalent 12 200 amerických dolarů (v dnešních cenách), tedy zhruba 300 tisíc korun. Pro investici se údajně rozhodl proto, že provoz dieselagregátu ho ročně přišel na 1 600 dolarů (cca 40 tisíc korun).
Nejde tu jen o cenu paliva, již tak drahého, ale také cenu oprav a náhrad zničeného vybavení. Kvalita paliva v oblasti je totiž mírně řečeno problematická a životnost některých komponent, především samotných dieselagregátů, je tak často krátká. Výjimkou není ani to, že je zemědělci musejí měnit každé dva roky. Výhodnost solárních systémů od roku 2013 pouze roste. Podle Mansfieldova odhadu mezi lety 2013 a 2017 klesla zhruba na polovinu. Jde o hrubý odhad, ale v kontextu vývoje cen na mezinárodním trhu nepochybně reálný.
V roce 2020 se podle Mansfieldovy zprávy cena celého systému na zavlažování, včetně případné povrchové nádrže pohybuje do 7 000 tisíc dolarů, tedy zhruba 180 tisíc korun, někdy i méně (například pokud už je vrt připraven a jde pouze o náhradu zdroje energie). Za takových podmínek je návratnost investice jen několik let.
To se musí využít
Využití podzemní vody k zavlažování polí není samozřejmě nic nového. V oblasti se využívá celá staletí. Ovšem fotovoltaický „boom“ výrazně zvýšil produktivitu zemědělců, kteří fotovoltaiku nasadili. Na výsledcích afghánského „opiového odvětví“ je to vidět.
V roce 2012, tedy před masovým zavedením solárních technologií, Afghánistán produkoval zhruba 3700 t opia. V roce 2016 to bylo 4800 t. V roce 2017 výroba dosáhla 9000 t, absolutního rekordu ve známé historii. Cena opia se v důsledku převisu nabídky zhroutila. V letech 2018 se produkce meziročně snížila, ale nezhroutila. V roce 2019 dosáhla odhadované úrovně 6400 t. Z kolapsu v roce 2017 evidentně ovšem nejvíce vytěžily ti s nejvyšší efektivitou: podíl „solárních“ pěstitelů z jihozápadu země, především z Hilmandu, na celkové produkci se totiž výrazně zvýšil. V roce 2019 tak tato provincie vyprodukovala zhruba 5000 z celkových 6400 tun afghánského opia.
Rozkvět zemědělství založeného do značné míry na opiu je vidět i na satelitních mapách. V roce 2012 bylo v údolí Hilmandu zhruba 160 tisíc hektarů zeleně (rozlišit mezi přirozenou vegetací a zemědělskou plochou je pracnější než sledování celkové zarostlé plochy). V roce 2018 to bylo 317 tisíc hektarů, v roce 2019 344 tisíc hektarů. Příčinou jsou nepochybně zemědělci, kteří s pomocí fotovoltaiky a podzemních studen postupně obsazují ještě nedávno pouštní oblasti.
Obdělávaná plocha se šíří směrem od povrchových zdrojů vody do míst, kde vláhu zajišťuje elektřina vyrobená ze slunce. Nejde přitom jen o nějaké „přežívání“. Stejné satelitní snímky v blízké infračervené oblasti (cca 700 až 1 300 nm) dovolují sledovat nejen plochu vegetace, ale do určité míry také její hustotu. Podle Alcis je z nich patrné, že produktivita zemědělské plochy v Hilmandu se zvyšuje: zemědělci na stejné ploše pěstují více rostlin. Na satelitních snímcích je zároveň vidět, že v nedávno ještě pouštních oblastech jižní afghánské provincie vzniklo v posledních pěti letech necelých 50 tisíc domů. Do nich se přistěhovalo odhadem půl milionu obyvatel.
