O Huntových z Texasu slyšel v Česku málokdo. Přesto je i českým čtenářům můžeme jednoduše představit: je to rodina velmi podobný Ewingům z “mýdlové opery” Dallas.
Zakladatel rodinného dědictví H.L. Hunt byl self-made-man, který ve 30. letech nad partičkou karet koupil za milion dolarů práva na největší v té době známé ropné naleziště na světě (East Texas Oil Field). Během následujících desetiletí se stal jedním z deseti nejbohatších lidí v USA. Měl život opravdu jako z televizního seriálu: byl velkým sponzorem konzervativních organizací a církví, ale jak se zjistilo po jeho smrti v roce 1975, žil dlouhé roky tajně v bigamii. Celkem měl 15 dětí se třemi ženami.
Jeho potomci se v oboru pohybovali také. Jeden z jeho synů, Bunker, byl krátce považován za nejbohatšího muže planety. Získal totiž koncesi na průzkum a případnou těžbu ropy v Libyii. Z geologického hlediska to byla trefa do černého, celý sektor ovšem brzy poté znárodnil nový libyjský vůdce Muammar Kaddáfí.
Nakonec byl z finančního hlediska nejúspěšnějším nástupníkem slavného otce syn Ray, jehož společnost například realizovala LNG projekty v Jemenu, Peru, nebo těžila v Kanadě či Rumunsku. Po pádu Saddáma Husajna byla jeho společnost první, kdo zahájila těžbu na severu země, tedy území bývalého Kurdistánu.
Další generace Huntových už se musí vyrovnat s tím, že situace v energetice se mění. Nevěří už pouze ropě. Rayův syn Hunter L. Hunt vybudoval novou spojku mezi soustavami Mexika a USA, kterou (respektive společnost ji vlastnící a provozující), kterou následně prodal za dvě miliardy dolarů. A před sedmi lety, v roce 2013, se také pustil do investice ve fotovoltaice – a věrný rodinné tradici rovnou ve velmi riskantním duchu.
Barva pro vojáky
Hunter L. totiž investoval do vývoje zcela nové technologie, tzv. perovskitových fotovoltaických článků. Založil společnost Hunt Perovskite Technologies, která roky byla téměř neviditelná, to se ovšem pomalu mění. Vývojový tým firmy pracuje s různými scénáři využití těchto materiálů.
Jedna je opravdu radikální: pro časopis Forbes vývojáři firmy oznámili, že chtějí vyvinout “nátěrovou” technologii. Na plastový substrát se přímo na místě instalace má nastříkat fotovoltaický nátěr. Ten bude mít nejspíše poměrně krátkou životnost (řádově údajně měsíců), ale obnova by měla být extrémně levná. Mezi první uživatele by údajně měla patřit například armáda.
Nejblíže praktickému využití má ovšem konzervativnější myšlenka využití perovskitových článků k vylepšení vlastností stávajících křemíkových panelů. Takový tandem by měl výrazně zvýšit výkon fotovoltaiky bez výrazného navýšení ceny. V úspěch v tomto ohledu doufá například firma, která by se dala označit za nestora tohoto mladého oboru, paradoxně v Německu působící Oxford PV.
