Naděje pro české lithium? Největší evropská konkurence končí

Srbská vláda odebrala nadnárodní těžařské společnosti Rio Tinto licence na těžbu lithia, oznámila tamní premiérka Ana Brnabičová. Vláda se podle ní ke kroku odhodlala kvůli týdny trvajícím protestům organizovaným ekologickými organizacemi.

„Splnili jsme všechny požadavky demonstrantů a s Rio Tintem v Srbsku skončili,“ uvedla Brnabičová ve státní televizi RTS podle agentury ČTK. Podle ní společnost Rio Tinto „neposkytla dostatečné informace ani místní komunitě, ani vládě“ o dopadu projektu.

Společnost Rio Tinto zatím rozhodnutí nekomentovala. Začátkem tohoto týdne posunula časový plán první těžby lithia v projektu v hodnotě 2,4 miliardy dolarů (51,3 miliardy Kč) poblíž města Loznica o jeden rok na rok 2027. Anglo-australská firma to zdůvodnila zpožděním klíčových schvalovacích procesů.

Nové a bohaté

Firma srbský důl považovala za velmi důležitý projekt. Po zahájení produkce (podle plánů v roce 2026) měl být důl na nejméně deset let největší svého druhu v Evropě. V údolí řeky Jadaru, což je jeden z přítoků Driny v západním Srbsku, se měly nacházet podle odhadů zhruba necelé 2 miliony tun lithia (samozřejmě ve formě rudy).

To je více než ve zvažovaném českém ložisku na Cínovci, kde je podle odhadů zhruba 1,5 milionu tun tohoto kovu. Podle některých odhadů by důl mohl pokrýt více než 10 procent současné světové poptávky po lithiu (do budoucna méně, protože spotřeba má rychle růst).

Celý objev je přitom poměrně nedávného data. V únoru roku 2004 objevili při průzkumu v prostoru Brezjak–Draginac američtí a srbští geologové do té doby neznámý minerál šedobílé barvy, jehož stavbě odpovídá vzorec NaLi[B₃SiO₇(OH)] (objevy neznámých minerálů nejsou úplná vzácnost, každý rok se jich objeví kolem stovky, dodejme).

Sodno-lithný vodnatý borosilikát byl Mezinárodní mineralogickou asociací v listopadu roku 2006 uznán jako nový minerál a podle místa nálezu dostal jméno jadarit. Krystaly jadaritu dosahují velikosti pouze kolem 5 µm. Ložisko v oblasti Jadaru je jediným známým zdrojem tohoto minerálu na světě.

Ložisko Jadar obsahuje několik jednotek procent z celkového objemu známých světových zásob lithia. Nejde ovšem o největší ložisko na světě. Obecně platí, že 75 procent zásob dané suroviny je soustředěno do pěti největších nalezišť. Existují podstatně větší ložiska, například v Jižní Americe, Jadar (i český Cínovec) ovšem mají jiné výhody.

Dlouhé námluvy

Slibná lokalita přilákala pozornost těžařů. Za prvé proto, že obsah lithia v rudě je na poměry oboru relativně vysoký, navíc leží blízko potenciálních odběratelů, tedy třeba evropských automobilek. Dne 24. července 2017 podepsali představitelé srbské vlády se společností Rio Tinto memorandum o porozumění, stanovující podmínky vzájemné spolupráce v nadcházejícím období s výhledem zahájení těžby v roce 2023.

V souladu s plány společnost Rio Tinto investovala do roku 2017 do projektu, jehož součástí bylo testování vzorků v Kalifornii a Victorii, celkem 90 milionů dolarů. Podle těchto testů ruda v ložisku Jadar obsahuje 1,86 % oxidu lithia a 15,4 % oxidu boru (na Cínovci je obsah lithia v hornině zhruba kolem 0,2 procenta). Zahájení výstavby zařízení pro průmyslovou těžbu rudy a její zpracování bylo plánováno na rok 2020.

Příprava těžby lithia v oblasti Jadaru se postupně protahovala a termín jejího zahájení byl odsouván. Britsko-australská firma jej v polovině ledna 2022 opět odložila až na rok 2027. Přípravu těžby zároveň také provázely protesty místních občanů a ekologických aktivistů, vyjadřujících obavy ze zhoršení životního prostředí a kvality vody v regionu u města Loznica.

Tisíce lidí loni v obavě, že by těžba nenávratně znečistila pitnou vodu v oblasti Jadar na západě země, opakovaně na protest proti vládní podpoře projektu blokovaly silnice. Požadovali, aby Rio Tinto zemi opustilo a už dříve přiměli místní zastupitelstvo zrušit plán na přidělení pozemků pro zamýšlený lithiový důl.

Protesty postupně sílily. V poslední době je živily i kroky srbské vlády, která minimálně podle části veřejnosti mezinárodní společnosti „nahrávala“. Na sklonku loňského roku například změnila zákon o referendu. Zrušila pravidlo, že referenda jsou platná pouze při minimálně padesátiprocentní účasti, což samozřejmě zvyšuje šanci na prosazení ne zcela populárních kroků.

Ještě větší roli sehrálo ovšem zřejmě – a také na konci roku 2021.učiněné – přijetí kontroverzního zákona o vyvlastňování Tento zákon dává státu pravomoc vyvlastňovat nemovitosti a pozemky v soukromém vlastnictví pro účely, jež jsou v „národním zájmu“. Pod tuto klauzuli spadala i případná úmluva s Rio Tinto.

Zároveń se objevovaly v Srbsku rezonující zprávy (jejichž pravost nemůžeme samozřejmě potvrdit), že během dosavadních odprodejů pozemků docházelo k nátlaku na místní obyvatele. Pozemky byly podle některých zpráv odkoupeny za nižší než tržní cenu. Řada Srbů tak získala pocit, že Rio Tinto se v jejich zemi chovalo velmi nevybíravě. Nepomáhá ani její pověst: Rio Tinto během své 150 let dlouhé historie čelilo obviněním, že se na místech těžby dopouští korupce, ničení životního prostředí a porušování lidských práv.

Dne 20. ledna 2022 srbská vláda odebrala britsko-australským zástupcům firmy Rio Tinto licence, které tuto společnost opravňovaly k těžbě lithia v Srbsku. Srbská premiérka Ana Brnabičová to zdůvodnila tak, že vláda vyhověla protestům obyvatel proti těžbě v oblasti Jadaru.

Česká chvíle?

Otázkou je, co s bohatým zdrojem bude dále. Lithium, které se používá v bateriích pro auta s pohonem na elektřinu, je pokládáno za kov budoucnosti vzhledem k tomu, že svět přechází na obnovitelné zdroje energie. Poptávka po něm poroste, srbský projekt se však minimiálně významně zdrží.

To by mohlo nahrát projektu podzemní těžby lithia na českém Cínovci. Tam působí společnost Geomet, vlastněná k březnu 2021 z 51 procent ČEZ. Zbytek má přes britského prostředníka (European Metals Limited) australská společnost European Metals Holding.

Na Cínovci by se nemělo mluvit o těžbě lithia. Do značné míry by se pokračovalo v tradici místní těžby cínu, ale s podstatně větším důrazem na příměsi, které v minulosti nebyly důležité. (Ostatně druhé, menší cínovecké naleziště je v podstatě skládka.)

Jde o přirozený důsledek vývoje technologií. Například jáchymovský smolinec býval doslova odpad, kterým se zaplňovala nepoužívaná důlní díla, protože nikdo nevěděl o jaderném štěpení. Stejně tak wolfram byl dlouho nevyužitelný, protože ještě nebyly objeveny moderní postupy legování kovů. O lithiu na Cínovci se ví již dávno a před sametovou revolucí se s jeho extrakcí i v menším experimentovalo, ale nebyl pro něj odbyt.

Pestré složení cínovecké rudy znamená, že zpracování by probíhalo v několika krocích. Separace wolframu a cínu se dá nejspíše provádět odstředivou silou, protože nerosty, ve kterých tyto dva prvky jsou na Cínovci obsaženy, jsou poměrně těžké. V podstatě jde o průmyslovou obdobu rýžování zlata, při kterém při rotaci postupně vypadávají z pánve lehčí složky, až na místě zůstanou nejtěžší zlatá zrna.

Cinvaldit, tedy nerost obsahující lithium, by se měl údajně z rozdrcené rudy získávat magnety. Společnost European Metal Holding tvrdí, že by mělo jít o proces velmi efektivní, s výnosem 92 procent, což je z hlediska těžařů výrazné plus.

Těžba na Cínovci by byla zřejmě nejlevnější povrchově. Jedna část ložiska totiž dosahuje až k povrchu. Ovšem otevření lomu v centru Cínovce je zcela nereálné, a tak se zatím počítá, že by se horníci vrátili pod zem zhruba ve stejných místech, kde se pohybovali do ukončení těžební činnosti na začátku 90. let.

Většina činností, včetně oddělování rud od hlušiny, by snad měla probíhat v podzemních prostorách dolu. Na povrchu by měly být patrné jen malé stopy důlní činnosti. Podzemní řešení by mělo nejen pomoci splnit ekologické požadavky na provoz a zaručit podporu místních obyvatel, ale také minimalizovat náklady na dopravu.

Firma ve své předběžné studii proveditelnosti v roce 2017 odhadovala, že na Cínovci by se cena těžby měla pohybovat kolem 3 500 dolarů za tunu obvyklé prodejní suroviny, tedy uhličitanu lithného (Li₂CO₃), což je vůbec nejnižší cena ze všech lokalit, kde se lithium těží z pevných hornin.

K nízké ceně má přispět, že se v ložisku budou těžit další suroviny, především cín a wolfram. Bez nich by byly podle dnešních odhadů těžařů provozní náklady téměř o polovinu vyšší a pohybovaly by se někde kolem pět tisíc dolarů za tunu uhličitanu lithného. Dále k relativně nízké ceně přispívají i další skutečnosti, jako fakt, že horninu lze poměrně snadno drtit a rudy oddělit či lokalita: ložisko není někde uprostřed divočiny, a má tak snadno zaručené dodávky zemního plynu, elektřiny, vody, přístup k dopravní infrastruktuře, dostatečně vzdělaným zaměstnancům atd.