Dánsko urychluje výstavbu dvou větrných elektráren „energetických ostrovů“, aby se zbavilo závislosti na energiích z Ruska.
Dánsko bylo první zemí, která v roce 1991 postavila větrnou elektrárnu na moři, a nyní se chce stát průkopníkem nového směru a nové technologie. Jeho „energetické ostrovy“ se mají stát jakousi elektrárnou na širém moři, na které se bude sbíhat – a také v případě potřeba dočasně „skladovat“ – elektřina vyrobená na stovkách větrných turbín v okolí. S pomocí podmořských kabelů pak bude vyrobená energie putovat dále na pevninu a ke spotřebitelům.
První „mořská elektrárna“ by měla stát v Baltském moři. Na rozdíl od pozdějších by měla stát na již existujícím ostrově Bornholm a bude fyzickým centrem pro větrné elektrárny na moři s celkovou kapacitou 2 GW. Druhý ostrov v Severním moři bude vyžadovat umělou konstrukci ve vzdálenosti 80 kilometrů od pobřeží. Bude se jednat nesjpíše o nějakou plovoucí plošinu, a bude sloužit jako centrum pro větrné elektrárny na moři s celkovou kapacitou 3 GW a v budoucnu potenciálně až 12 GW.
Většinovým vlastníkem bude dánský stát (51 %), ale mohou se na něm podílet i soukromí partneři. Díky tomu by se mohlo jednat o „lukrativní podnik jak pro soukromé investory, tak pro dánský stát“, uvedl Jørgensen.
Výstavba ostrova by měla být zahájena v roce 2026 a hotova by měla být před rokem 2033. Dánská vláda na projekt vyčlenila 212 miliard dánských korun (28,5 miliardy eur).
Jedeme na vítr
Dánské plány na zvýšení energetické nezávislosti jsou již staršího data. Původně vznikaly jako součást širšího záměru země nahradit fosilní paliva obnovitelnou energií. Původně měly být větrné elektrárny v provozu do roku 2030. V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu se však harmonogram změnil a plány na stavbu nových „domácích“ kapacit byly urychleny.
Vyplývá to z prohlášení dánského ministra pro klima, energetiku a veřejné služby Dana Jørgensena, který uvedl, že Dánsko se „musí co nejrychleji zbavit ruských fosilních paliv“ a zvýšit za tímto účelem možnosti využití obnovitelných zdrojů energie.
Manažerka obchodního rozvoje severské elektrárenské společnosti Helen Kristiina Siilinová řekla týdeníku Newsweek, že odklon Evropy od ruské energie pravděpodobně urychlí rozvoj obnovitelných alternativ. „Myslím, že určujícím faktorem pro rychlost přechodu jsou pak objemy energie, které je třeba nahradit. Menší evropské země mohou díky nižší poptávce po energii rychleji přijmout udržitelná řešení a díky novým inovacím více ovlivnit emise uhlíku,“ řekla.
I de facto optimisté ohledně potenciálu obnovitelných zdrojů jako Siilinové si však ve velké většině uvědomují, že pouze obnovitelná energie nemůže nahradit ruskou energii. A to i v případě zemí, které na první pohled nejsou tak závislé na energiích z Ruska. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) je Dánsko v současné době z 15,8 % závislé na ruské energii. Jeho závislost se v průběhu let snižovala, ale v roce 2016 dosahovala až 34 procent.
Dánsko je již průkopníkem v oblasti větrné energetiky. Větrná energie se v Dánsku podílí na celkové výrobě elektřiny téměř polovinou, a to 48,6 procenta, uvádí IEA. Dánsko má ovšem velké štěstí v tom, že je to malá země s větrným podnebím, relativně nízkým počtem obyvatel, s také nízkou spotřebou zemního plynu ve výrobě. To znamená, že je snazší nahradit ho jinými zdroji, tedy konkrétně především větrem; pro fotovoltaiku má ještě horší podmínky než Česká republika.
Hlavní využití zemního plynu v Dánsku je výroba elektřiny. Země by mohla plyn v brzké době také vyvážet, nebude to však v takovém měřítku, aby vynahradila případné výpadky dodávek z Ruska. Dánsko ročně vytěží přibližně 1,4 miliardy metrů krychlových zemního plynu. I kdyby tedy země žádný nespotřebovala, třeba jen českou spotřebu by nepokryla celá její produkce ani z pětiny.
Navíc se dánská ložiska (stejně jako jiná v Evropě) v posledních dekádách nerozvíjela. Těžba zemního plynu v této severské zemi již od roku 2005 pouze klesá. Tehdy se vytěžilo už poměrně zajímavých téměř 11 miliard metrů krychlových, neustále klesá.
Další těžký úkol
Je to pouze další příklad toho, jak Evropa do jisté míry zaspala, a do jaké míry v případě energií spoléhala na Rusko. „Evropa chtěla snížit své emise oxidu uhličitého a doufala, že technologie obnovitelných zdrojů energie se budou rozvíjet rychleji, než se rozvíjely, takže už ruský plny nebude potřebovat,“ shrnul situaci posledních let poměrně jasně pro web Newsweeku energetický konzultant Paddy Blewer.
Jiný odborník, Timo Huhtisaari, ředitel pro udržitelnost a budoucí podnikání v severské energetické skupině St1 Nordic, připomněl, že pro evropskou energetiku jde vlastně o druhý velmi obtížný úkol v posledních letech. Přechod od ruské energie je totiž podle jeho názoru „stejně obtížný jako přechod od fosilní energie k udržitelným, obnovitelným alternativám“.
Aby se to podařilo, bude podle jeho názoru zapotřebí řada nových inovací, a to nejen přímo v energetických technologiích, tak i politických či společenských. Dánsko jako bohatá a relativně malá země tedy je v relativně dobrém výchozím postavení a může ukázat cestu dalším – nebo také samozřejmě ukázat, kudy ne.
Není to ovšem řešení pro každého. Dánsko je vhodnou oblastí pro další rozvoje větrných elektráren, především těch na moři. Například v Česku ale takový potenciál k dispozic není. A byť ten stávající rozhodně není využit naplno, ve středu Evropy prostě méně fouká, a elektřiny z větru u nás těžko může být tak levná jako na březích Severního moře.
Ruská energetická zbraň v číslech
Rusko je dnes třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Rusku 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d.
Přibližně 60 % ruského vývozu ropy směřuje do zemí OECD a dalších 20 % do Číny. V listopadu, což je poslední měsíc, za který jsou k dispozici oficiální měsíční statistiky o ropě, dovezla Evropa z Ruska celkem 4,5 mb/d ropy (34 % celkového dovozu). Země OECD Asie a Oceánie dovezly v listopadu z Ruska celkem 440 tis. mb/d ropy (5 % celkového dovozu), zatímco země OECD Severní a Jižní Amerika 625 tis. mb/d (17 % celkového dovozu).
Prostřednictvím systému Družba dodává do Evropy zhruba 750 kb/d. Bezprostředně ohroženo je denní dodávky zhruba čtvrt milionu barelů ruské ropy, které putují přes Ukrajinu jeho jižní větví. Z ní jsou přímo zásobovány Maďarsko, Slovensko a Česká republika.
Největším jednotlivým odběratelem ruské ropy je Čína. V roce 2021 odebírala v průměru 1,6 mb/d ropy. Zhruba polovinu dodávaly do země ropovodní, druhá polovina putovala po moři. Rusko je rovněž významným dodavatelem ropy do Běloruska, Rumunska a Bulharska a produktů do většiny zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny.
V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 procent tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů.
Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu.
Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021.
