Debaty o přehodnocení dosavadního energetického směřování začaly v Německu v roce 1973 během první ropné krize. Ale abychom postupovali kontinuálně a navázali tam, kde jsme skončili v minulém článku, musíme se vrátit ještě o dvě desetiletí zpět.
V 50. a 60. letech minulého století byla energetická politika vnímána především z hlediska ekonomické efektivnosti. Po druhé světové válce došlo v Evropě k relativnímu poklesu cen energií, což vedlo k historicky nebývalému nárůstu jejich spotřeby. V letech 1950 až 1973 rostla celosvětová průměrná spotřeba energií ročně o 4,5 %, přičemž rozhodující roli hrála ropa, která se v tomto období stala nejdůležitějším zdrojem energie. Mezi lety 1948 a 1972 vzrostla spotřeba ropy v západní Evropě patnáctkrát.
Až do první ropné krize v roce 1973 se energetická politika průmyslových zemí vyznačovala tzv. energetickým syndromem, který definoval Leon N. Lindberg. Ten vedl k systémovému selhání energetického sektoru. Hlavními rysy energetického syndromu byly:
– potřeba neustále zvyšovat dodávky energie,
– absence komplexní státní energetické politiky a přílišná dominance výrobců energií,
– blokace alternativních řešení ze strany státního aparátu a průmyslových firem.
Cestou měkké energie
Je třeba zmínit i roli mediální sféry, protože v této době vznikly významné interdisciplinární vědecké časopisy, jako byly Human Ecology, Annual Review of Energy nebo Energy Policy, které položily základy pro institucionalizaci nově koncipovaného energetického výzkumu a v tomto duchu vznikaly i různé nové obory na univerzitách.
V USA se v době ropné krize zformovalo hnutí, jehož cílem bylo transformovat státní energetický systém a rozšířit zdroje obnovitelné energie. V roce 1976 americký fyzik Amory Lovins začal razit termín Soft Energy Path a popsal způsob, jak se postupně odklonit od centralizovaného energetického systému založeného na fosilních a jaderných palivech zvýšením energetické účinnosti a zaváděním obnovitelných zdrojů energie.
Lovins však v té době nebyl jediným silným hlasem. Již v roce 1975 předložil dánský fyzik Bent Sørensen ve vědeckém časopise Science plán, jak by mohlo Dánsko úplně přejít na větrnou a solární energetiku. Dánsko totiž bylo ropnou krizí poměrně těžce zasaženo, v roce 1972, těsně před jejím propuknutím, dováželo až 92 % primární energie v podobě ropných produktů. Úvahy o zásadní změně energetické koncepce proto byly nanejvýš naléhavé.
Obrat začíná
Počátky německé energetické transformace mají počátek v ekologických a protijaderných hnutích, která se zformovala v 70. letech minulého století, i pod vlivem Lovinsovy knihy. Její německý překlad se pod názvem Sanfte Energie na knihkupeckých pultech objevil v roce 1979 a setkal se s velkým ohlasem. Tento sílící názorový proud vykrystalizoval do podoby vědecké studie, kterou v roce 1980 vydal německý Öko-Institut. Publikace nesla název Energetický obrat – růst a prosperita bez ropy a uranu (Energiewende – Wachstum und Wohlstand ohne Erdöl und Uran) a byli pod ní podepsáni Florentin Krause, Hartmut Bossel a Karl-Friedrich Müller-Reissmann. Ti v ní absorbovali Lovinsovy teoretické úvahy a aplikovali je na německé poměry. V této knize se také poprvé objevil termín „Energiewende“. V 80. letech 20. století pak tento termín převzaly a začaly propagovat různé společenské proudy a skupiny, například Zelení, levicovější část sociálních demokratů a nemainstreamový tisk.
Zelení ihned poté, co se dostali do Bundestagu, k čemuž došlo v roce 1983, začali požadovat okamžité ukončení jaderné energetiky. Po havárii černobylské jaderné elektrárny v roce 1986 se k Zeleným připojila i strana SPD, která až do té doby jadernou energetiku podporovala. Proti jádru začaly vystupovat i odbory. Požadavkem těchto uskupení přitom nebyl jen odklon od jaderné energetiky, ale také zahájení zcela nové energetické politiky.
Již v 80. letech došlo ve spolkových zemích ovládaných SPD k řadě pokusů o ukončení provozu jaderných elektráren, ale tehdejší spolková konzervativně-liberální vláda dále pokračovala v jejich podpoře. Na konci 80. let však již SPD a Zelení slavili první významný úspěch, když se jim podařilo prosadit zákonná opatření na financování obnovitelných zdrojů energie. Ještě důležitým momentem ale bylo přijetí zákona o dodávkách elektřiny v roce 1990, který spolkovému sněmu předložili Matthias Engelsberger (CSU) a Wolfgang Daniels (Zelení) a který byl následně velkou většinou (CDU/CSU, SPD, Zelení proti FDP) přijat.
Tento zákon nařizoval dodavatelům elektřiny nakupovat elektrickou energii i od výrobců elektřiny využívajících k její výrobě tzv. procesy regenerativní přeměny, tedy alternativní zdroje. Zákon byl de facto předchůdcem zákona o obnovitelných zdrojích energie, který byl přijat spolkovým sněmem o deset let později.
I na globální úrovni
Počátkem 90. let se ochrana klimatu stala také důležitým cílem globální politiky, i když některé vědecké studie globální oteplování předpovídaly již od 70. let. V roce 1992 se v Rio de Janeiru konala Konference Organizace spojených národů o životním prostředí (UNCED), na níž se 154 států zavázalo v Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu zabránit narušování klimatického systému a zpomalit globální oteplování.
Od počátku 90. let také docházelo k exponenciálnímu růstu celosvětového vědeckého výzkumu udržitelných energetických systémů, a to jak v relativním, tak absolutním vyjádření. Zatímco v roce 1992 se počet vědeckých publikací o obnovitelných energiích pohyboval kolem 500 ročně, v roce 2011 bylo na Web of Science zaregistrováno téměř 9 000 nových (anglicky psaných) publikací. Nejvíce zkoumanou oblastí byla solární energetika.
Německá energetická transformace nabrala na dynamice za dvojí rudo-zelené vlády (1998–2005) kabinetu Gerharda Schrödera. V její koaliční smlouvě byla již od počátku zakotvena řada klíčových cílů energetického přechodu, například zavedení ekologické daně ze spotřeby energie, tzv. program 100 000 střech nebo plán postupného vyřazování jaderných elektráren z provozu. Tyto cíle byly také v roce 2000 implementovány do Zákona o obnovitelných energiích (Erneuerbare Energien Gesetz – EEG), který vstoupil v platnost v roce 2001.
V tomto období podíl využití obnovitelných energií vzrostl z 29 TWh (v roce 1999) na 161 TWh (v roce 2014), zatímco výroba elektřiny v jaderných elektrárnách klesla ze 170 (v roce 2000) na 97 TWh (v roce 2014) a výroba elektřiny z uhlí klesla z 291 na 265 TWh.
Od Fukušimy do současnosti
Současná koncepce Energiewende se pravděpodobně zrodila v roce 2002. V polovině února onoho roku se v Berlíně pod patronátem spolkového ministerstva životního prostředí uskutečnila odborná konference Energetická transformace – vyřazení jaderné energetiky a ochrana klimatu. I díky této konferenci se začal drolit odpor německých konzervativců a liberálů vůči tomuto stále silnějšímu politickému trendu.
Koncepce energetické transformace byla revidována po havárii v japonské jaderné elektrárně Fukušima. V červnu roku 2011 Bundestag celkem jednomyslně odhlasoval „13. zákon, kterým se mění atomový zákon“, jímž bylo upraveno ukončení využívání jaderné energie. Provozní licence byly okamžitě odebrány osmi blokům německých jaderných elektráren, zbývajících devět bloků mělo postupně ukončovat činnost, přičemž poslední se uzavře v roce 2022.
Toto zákonem stanovené rozhodnutí si v podstatě ihned získalo značnou mezinárodní pozornost a termín Energiewende se tak dostal do širokého povědomí a do jisté míry se stal i synonymem boje se změnou klimatu.
