O lithiu se dnes mluví hodně a často, nejčastěji jako „kovu budoucnosti“. Je to veliká změna ještě proti relativně nedávné minulosti. Donedávna bylo prvkem pro člověka v podstatě nezajímavým.
Patří mezi alkalické kovy, které se nedají používat tak, jak si většinou u kovů představujeme. Lithium se v přírodě nedá najít v čisté formě, na vzduchu totiž ochotně hoří. Pokud se tedy někdy pracuje či obchoduje s čistým lithiem, tak v nějaké ochranné atmosféře, či potopeným například v petroleji či naftě. Pro každodenní použití tento extrémně měkký kov tedy mírně řečeno není zrovna praktický.
Poprvé lidé existenci lithia jako prvku zaznamenali zhruba před dvěma stoletími. Přesně v roce 1817, kdy si švédský chemik Johan August Arfwedson v brazilském nerostu všiml neznámého kovu s vlastnostmi velmi podobnými draslíku či sodíku. Pojmenoval ho lithium, od řeckého výrazu pro „kámen“ (lithos), protože se ho na rozdíl dvou výše zmíněných prvků podařilo objevit v nerostu (draslík byl totiž objeven v rostlinném popelu, sodík byl známý i díky tomu, že je přítomen krvi).
Dlouhou dobu se lithium využívalo spíše okrajově. Úspěšné využití našlo například v psychiatrii při léčbě bipolární poruchy. Své omezení našlo také ve sklářství, kde je důležitou složkou transparentních glazur pro redukční výpal keramiky. Používá se i pro snižování bodu tání, úpravu viskozity a součinitele tepelné roztažnosti (třeba na materiál pro sklokeramické varné desky). Své využití našlo i v metalurgii, kde se využívá zejména k výrobě lehkých slitin pro leteckou a kosmickou techniku
Ale skutečný lithiový boom přišel s rokem 1991, kdy se na trhu poprvé objevily lithium-iontové baterie (tehdy od Sony). Právě „lionky“ byly nezbytným doplňkem moderní spotřební elektroniky a spustily éru moderních elektromobilů. Poptávka po lithiu od té doby roste a využití v bateriích dnes trhu dominuje: v roce 2020 zhruba 70 procent světové využití tohoto kovu směřovalo do výroby baterií. (Druhým nejčastější využití bylo právě ve sklo-keramickém průmyslu.)
Velmi cenný odpad
O tom, že lithium bylo dlouho dobu pro člověka nezajímavé, dobře svědčí i okolnosti současného českého lithiové „horečky“ kolem naleziště v Krušných horách. V České republice se dnes mluví o využití vlastně dvou různých zdrojů lithia. Jedním je podzemní těžba, druhým druhotné zpracování zbytků ze starší těžby na cínoveckém odkališti.
To vlastnil do roku 2008 státní podnik Diamo, který ho tehdy za 866 tisíc korun prodal. Při dnešních cenách směšná částka byla podle Diama podložena analýzou, která možnou těžbu tohoto lehkého kovu označovala jako nerentabilní. Předmětem zájmu kupujících tehdy nebylo lithium, ale mnohem prozaičtější písek; odkaliště je totiž vlastně zhruba deset metrů mocné ložisko bílého písku, který tehdejší majitel chtěl vytěžit a prodávat. Ovšem ohledy na životní prostředí a především obsah lithia původní plány na pískovnu zkomplikovaly (lithium je tzv. zákonem vyhrazená surovina, majitel ji nemůže jen tak odvézt s pískem pryč). A tak zamýšlená pískovna změnila majitele a účel.
Odkaliště je dnes majetkem společnosti Cínovecká deponie, již ovládají lidé z firmy RSJ, založené Karlem Janečkem. Od roku 2016 má společnost povolení k těžbě, kterou v posledních letech dále chystá, aby vyhověla zákonným požadavkům.
Materiál obsahuje zhruba čtvrt procenta lithia a řádově jde celkem o tisíce tun čistého kovu. Nepůjde z něj samozřejmě vytěžit vše, ale podle odhadů snad kolem 80 procent ano. Pro srovnání, na celosvětovém trhu se v roce 2016 prodalo nějakých 35 tisíc tun lithia (tedy přepočteno na čisté lithium, se kterým se ovšem neobchoduje z ryze praktických důvodů).
Lithium by se v této lokalitě těžilo povrchově, a tedy poměrně levně. Písek by se prostě vybagroval a místo po těžbě rekultivovalo. Lithiová ruda by se pak dala oddělit magneticky, protože místní nerost, který ji obsahuje (cinvaldit od Zinwaldt, tedy německého názvu Cínovce), obsahuje i železo a je tedy pro těžaře příjemnou shodou okolností magnetický. Jinde na světě se používají jiné metody, šlo by do jisté míry o unikát.
Ruda by se pak musela ještě následně zpracovat do nějaké obchodovatelné podoby (síran či uhličitan?), ale jak by to přesně vypadalo, bude záležet ještě na dalších okolnostech. Třeba na otázce, zda se rozjede i druhý projekt, protože pak by těžaři z cínovecké deponie zřejmě mohli využít jeho kapacit na úpravu vlastního materiálu. Ale to je téma na jiný text.
