V posledních měsících či týdnech se objevila řada článků či studií analyzujících surovinovou náročnost spojenou s klimatickými cíli EU. Jako nové kritérium či minimálně akcent se v nich objevuje co největší evropská soběstačnost, resp. bezpečnost při obstarávání těchto surovinových zdrojů. Patří k nim i studie, kterou v nedávných dnech zpracovala belgická Katholieke Universiteit Leuven. Studie, na kterou upozornila agentura Reuters, se zabývá možností dosažení klimatické neutrality do roku 2050 při zohlednění rostoucí spotřeby kovových materiálů. Podle studie do stanoveného termínu vzroste například spotřeba lithia oproti současnosti nejméně 35krát a kovů vzácných zemin 7–26násobně.
Vedle toho bude evropská energetická transformace potřebovat také mnohem více hliníku (o 30 % více než dnes), mědi (o 35 %), křemíku (o 45 %), niklu (o 100 %) a kobaltu (o 330 %). Všechny tyto suroviny jsou nezbytné k tomu, aby EU byla schopna dostát svým plánům na výrazné zvýšení podílu elektromobilů na dopravním provozu a větrných, solárních či vodíkových zdrojů v oblasti energetiky.
Nadějné vyhlídky
Nadějnou informací, kterou studie přináší, je, že do roku 2050 by mohlo být 40 až 75 % evropské spotřeby kovů v oblasti čisté energetiky uspokojováno místní recyklací. O těchto číslech však lze uvažovat pouze za předpokladu, že Evropa do recyklačního průmyslu intenzivně zainvestuje, uvádí se ve zmíněné studii s názvem Metals for Clean Energy, kterou si u univerzitních vědců objednala asociace Eurometaux, sdružující evropské metalurgické společnosti.
Studie KU Leuven je první, která v této oblasti nabízí takto konkrétní a dlouhodobou prognózu. Uvádí se v ní, že do roku 2050 budou evropské plány na výrobu technických zařízení spjatých s čistou energetikou vyžadovat každoročně minimálně:
– 4,5 milionu tun hliníku (minimální nárůst o 33 % oproti dnešní spotřebě)
– 1,5 milionu tun mědi (35 %)
– 800 000 tun lithia (3 500 %)
– 400 000 tun niklu (100 %)
– 300 000 tun zinku (10 až 15 %)
– 200 000 tun křemíku (45 %)
– 60 000 tun kobaltu (330 %)
– 3 000 tun kovů vzácných zemin neodymu, dysprosia a praseodymu (700–2 600 %)
Podle studie by Evropa mohla kolem roku 2030 čelit vážným výrobním problémům zejména v důsledku globálního nedostatku pěti kovů: lithia, kobaltu, niklu, vzácných zemin a mědi. Poptávka po primárních kovech by v EU měla vrcholit kolem roku 2040, poté by zvýšená míra recyklace měla přispět k větší soběstačnosti evropských zemí, avšak za předpokladu, že se výrazně posílí recyklační infrastruktura a budou odstraněny legislativní překážky. V souladu s tímto předpokladem by do roku 2050 lokálně recyklované kovy měly umožňovat produkci tří čtvrtin v Evropě používaných bateriových katod, všech permanentních magnetů a významně by se mohly podílet i na spotřebě hliníku a mědi. Studie také uvádí, že recyklace kovů může ušetřit 35 až 95 % CO2.
Nejisté projekty
Podle studie rovněž existuje teoretická možnost vybudovat nové „domácí“ doly, které by do roku 2030 dokázaly pokrýt 5 až 55 % evropských potřeb v oblasti primárních kovů. Součástí těchto úvah jsou i takové projekty, jako je například potrubí pro přepravu lithia či vzácných zemin. Realizace mnoha již známých projektů je ale zatím velmi nejistá. Komplikují ji například odpor projekty dotčených regionů a komunit, problémy s povolovacími řízeními nebo fakt, že se opírají o nevyzkoušené technologie.
Evropa by potřebovala i více vlastních rafinérií, aby si mohla vytěžené rudy a druhotné suroviny sama přetvářet na požadované druhy kovů nebo chemikálií. Kvůli evropské energetické krizi jsou však nové investice do rafinace z ekonomického hlediska stále méně efektivní – ostatně prudce rostoucí ceny elektřiny již na evropském kontinentu způsobily dočasné uzavření téměř poloviny stávajících kapacit rafinace hliníku a zinku, přestože jejich produkce v jiných částech světa vzrostla. Na spalování uhlí založená čínská a indonéská produkce kovů tak zřejmě bude i v příštích letech dominovat globálnímu růstu kapacit rafinace kovů a vzácných zemin.
Závěrečným varováním studie je, že recyklace Evropské unii nezajistí – rozhodně ne do roku 2040 – dostatečně silný surovinový zdroj pro výrobu baterií do elektrických vozidel ani pro zařízení obnovitelné energetiky. Většina těchto zařízení totiž právě vstupuje na trh, nebo na něj vstoupila před velmi krátkou dobou, a příštích 10 až 15 let tedy suroviny použité k jejich výrobě rozhodně nebudou k dispozici pro recyklaci. Neznámým faktorem samozřejmě zůstává, jakými cestami se bude ubírat v příštích letech technologický vývoj a zda případné změny v chování spotřebitelů nebudou také mít významnější vliv na poptávku po kovových materiálech.
