Rychlý pád Afghánistánu do rukou hnutí Tálibán vyvolal po celém světě značnou politickou nervozitu. Součástí zjitřených debat jsou i otázky po tom, co se stane s obrovským nerostným bohatstvím země.
Afghánistán je jednou z nejchudších zemí na světě. V roce 2010 však Američané v rámci své vojenské mise zjistili, že země má velmi bohatá ložiska nerostů, která údajně mají hodnotu kolem jednoho bilionu amerických dolarů, podle zpravodajských magazínů The Diplomat či The Hill dokonce až tří bilionů USD. To samozřejmě dramaticky mění její ekonomické vyhlídky.
Zásoby nerostů, jako je železo, měď, zlato, stříbro či platina, jsou roztroušeny po mnoha provinciích Afghánistánu. V zemi se však nacházejí i ložiska tzv. vzácných zemin. To je skupina 17 prvků, měkkých kovů, které mají zajímavé fyzikální vlastnosti, například v oblasti magnetismu. Co je ale možná nejdůležitější, země by se mohla stát jedním z největších světových nalezišť lithia, což je zcela zásadní prvek pro výrobu dobíjecích baterií. Pentagon dokonce označil Afghánistán lithiovou Saudskou Arábií, to v narážce na vydatnost nalezišť této „ropy dneška“.
„Afghánistán je určitě jedním z nejbohatších regionů na tradiční drahé kovy, ale je bohatý i na kovy klíčové pro ekonomiku 21. století,“ řekl americké televizní stanici CNN Rod Schoonover, bezpečnostní expert a zakladatel Ecological Futures Group.
Ve hře jsou mocenské zájmy
Těžbě cenných nerostů v minulosti bránily bezpečnostní rizika, špatná infrastruktura a klimatické podmínky, zvláště velká sucha. Tyto okolnosti se za vlády Tálibánu pravděpodobně nezmění. Ve hře však jsou politickoekonomické zájmy zemí, jako je Čína, Pákistán a Indie, které se do těžebního byznysu mohou pokusit zapojit i navzdory současné chaotické situaci.
Velkým problémem země je rovněž chudoba a velmi slabá ekonomika. Podle zprávy amerického Kongresu zveřejněné letos v červnu žilo v roce 2020 odhadem 90 % Afghánců pod tamní hranicí chudoby, která je stanovena na 2 USD na den. Světová banka ve svém nejnovějším profilu této země uvedla, že afghánská ekonomika je velmi křehká a závislá na vnější pomoci. „Rozvoj a diverzifikace soukromého sektoru jsou omezeny nejistotou, politickou nestabilitou, slabými institucemi, nedostatečnou infrastrukturou, rozsáhlou korupcí a celkově složitým podnikatelským prostředím,“ uvádí se ve zprávě.
Další obtížnou překážkou, která brání zahájení efektivní těžby nerostů, je politická nekompetentnost či přímo korupce. Mnoho zemí se slabými či zkorumpovanými vládami trpí takzvaným „prokletím zdrojů“, což znamená, že z využívání přírodních zdrojů neprofituje místní obyvatelstvo a domácí ekonomika. A informace o afghánském nerostném bohatství, pocházející z dřívějších průzkumů provedených Sovětským svazem a v nedávné době potvrzené Američany, jsou samozřejmě obrovským lákadlem. Poptávka po kovech, jako je lithium, kobalt nebo neodym, totiž roste s tím, jak se stále větší část světa snaží přejít na elektromobilu a další emisně čisté technologie.
Mezinárodní agentura pro energii (IEA) v květnu uvedla, že celosvětovou produkci lithia, mědi, niklu, kobaltu a vzácných zemin, je třeba velmi rychle zvýšit. Jinak hrozí, že se nepodaří splnit klimatické cíle. Celých 75 % celosvětové produkce lithia, kobaltu a vzácných zemin přitom v současné době zajišťují pouze tři země – Čína, Demokratická republika Kongo a Austrálie. To je pochopitelně varovná informace a zálusk Číny na těžbu v Afghánistánu obavy z monopolismu a nekalých geopolitických záměrů rozhodně nerozptyluje.
Další důležitou a mnohým jistě známou srovnávací informací, která ještě zvýrazňuje naléhavost „afghánského nerostného problému“, je, že průměrný elektromobil vyžaduje ke své výrobě šestkrát více minerálů než konvenční automobil. Lithium, nikl a kobalt jsou klíčové pro výrobu baterií, elektrické obvody zase vyžadují obrovské množství mědi a hliníku. A vzácné zeminy jsou zapotřebí i k výrobě magnetů, například do větrných turbín.
„Pokud bude mít Afghánistán několik let klidu, umožní mu to rozvoj v čerpání svých nerostných zdrojů a může se tak během deseti let stát jednou z nejbohatších zemí v této oblasti,“ řekl v roce 2010 magazínu Science Said Mirzad z americké výzkumné organizace Geological Survey. Takový klid však dosud nenastal a většina afghánského nerostného bohatství stále zůstává v zemi, řekl Mosin Khan z think tanku Atlantická rada a dřívější člen Mezinárodního měnového fondu.
Co brzdí rozvoj těžby
Problémem je jistě značná náročnost těžby. I když se v Afghánistánu již těží zlato, měď a železo, těžba lithia a prvků vzácných zemin vyžaduje mnohem větší investice, technické know-how a také více času. IEA odhaduje, že od objevení ložiska do zahájení výroby to trvá v průměru 16 let.
Podle Khana vytvářejí v současné době nerostné suroviny Afghánistánu zisk ve výši pouhé jedné miliardy dolarů ročně. Khan přitom odhaduje, že 30 % až 40 % tohoto zisku bylo odsáváno korupcí a také Tálibánem, který měl pod kontrolou řadu menších těžebních projektů. Nyní je poměrně pravděpodobné, že Tálibán využije své znovunabyté moci k tomu, aby těžební činnosti v zemi rozšířil. „Tálibán převzal moc, ale přerod z povstalecké skupiny na celostátní vládu nebude zdaleka jednoduchý,“ upozornil Joseph Parkes, bezpečnostní analytik společnosti Verisk Maplecroft, která se zabývá analýzou rizik. Podle něj je doba, kdy se správa tamního těžebního sektoru standardizuje a stane se funkční, pravděpodobně ještě velmi vzdálena.
Khan poznamenává, že zahraniční investice bylo těžké získat již předtím, než Tálibán svrhl afghánskou civilní vládu podporovanou Západem. Získání soukromého kapitálu tak bude nyní ještě obtížnější, zejména proto, že mnoho nadnárodních firem a investorů se stále více přiklání k vyšším environmentálním, sociálním a správním standardům.
Státem podporované projekty motivované geopoliticky, tedy rozšiřováním politické moci, by však mohly být jiným příběhem. Například Čína, která je mimo jiné celosvětovým lídrem v těžbě vzácných zemin a v současné době také největším zahraničním investorem v Afghánistánu, již oznámila, že s Tálibánem udržuje kontakt a i nadále s ním hodlá vyjednávat.
Je faktem, že Čína se pokouší konkurovat západním zemím v rozvoji zelených technologií. Lithium a vzácné zeminy jsou přitom díky své hustotě a fyzikálním vlastnostem v rámci tohoto snažení zatím nenahraditelné. Snaha získávat nad těmito zdroji kontrolu tedy zapadá do dlouhodobé čínské geopolitické strategie.
Pokud by Čína do těžebních projektů v Afghánistánu skutečně vstoupila, vzhledem k dosavadním čínským praktikám by však hrozilo, že tyto projekty nebudou v souladu s konceptem udržitelnosti a environmentalistickými standardy, domnívá se Rod Schoonover. Avšak vzhledem k tomu, že středoasijský region bude pravděpodobně i nadále politicky velmi nestabilní, je možné, že Peking se bude ke spolupráci s Tálibánem stavět spíše rezervovaně a bude pro své mocenské zájmy hledat jiné, stabilnější regiony. Čína se totiž v Afghánistánu již v minulosti spálila – to když se pokusila investovat do projektu těžby mědi, který však záhy zkrachoval.
