První část článku popisovala dilema ropných společností v nové době. V pokračování textu se podíváme na to, jaké strategie volí evropské a americké společnosti.
Mezi vysoce postavenými manažeři amerických ropných společností najde Biden zřejmě poměrně málo pochopení. Většinový názor podle všeho je, že by bylo pošetilé přejít na obnovitelné zdroje energie. Argumentují tím, že jde o podnikání s nízkými výnosy, které je výhodnější přenechat společnostem, které se na obnovitelné zdroje specializují. Říkají, že je jen otázkou času, než se ceny ropy a zemního plynu zotaví, jakmile pandemie ustoupí.
Byť USA se potýkaly v době přípravy článku s rychlým nárůstem případů a jejich de facto již třetí vlna se potáhne s velkou pravděpodobností až za přelom roku, nejen na trzích převažuje optimismus. Koneckonců, vakcína je na dosah, léčba se zlepšuje, a tak i úmrtí bude s velkou pravděpodobností méně než během jara. A to i přesto, že případů je podstatně více. Očekává se tedy, že již během roku 2021 se spotřeba zhruba vrátí k úrovni z roku 2019, kdy byla jednoduše řečeno poptávka po ropě i zemním plynu nejvyšší v dějinách lidstva.
Většinu roku 2020 se ceny za barel ropy na mezinárodním trhu pohybovaly kolem 40 dolarů za barel. Což stačí tak na pokrytí nákladů velké části těžařů a obchodníků, ale na tvorbu zisku nestačí. Málokdo očekává, že by se ceny ropy či zemního plynu na delší dobu vystoupaly například na extrémně vysoké hodnoty, jaké si pamatujeme z roku 2008. Producenti i analytici však věří (a někteří nepochybně doufají), že se delší dobu udrží v cenovém pásmu nad 70 dolarů, na kterých se pohybovala cena ropy v březnu 2021. V něm už mohou dostatečný zisk vytvářet i z technicky náročnějších ložišek, jako jsou podmořské vrty ve větších hloubkách či méně produktivní vrty v amerických břidlicích.
Jinak řečeno, americké společnosti se ve většina domnívají, že současný propad není „nový normál“ a ukazatel budoucnosti oboru, ale krátkodobý výkyv. Například strategie největšího z nich, Exxonu, je založena do značné míry na dalším využívání fosilních paliv či jejich bezprostředních náhražek.
Firma investovala více než miliardu dolarů do technologie zachycování a ukládání oxidu uhličitého. Finacuje také vývoj biopaliv takzvané druhé generace, které pochází ze speciálně upravených řas. Nevyžadují tedy pro produkci zemědělskou půdu. V obou případech jde o výzkum, na kterém se pracuje již roky a jehož komercializace ve větším měřítku bude trvat nejméně ještě další dlouhé roky. Pokud na ni vůbec dojde, protože například biopaliva II. generace si ve velkém měřítku zatím nikdo příliš nedokáže představit.
Americké společnosti zatím hledají ty nejjednodušší cesty ke snižování emisí. Zaměřily se ve větší míře například na omezování záměrných i nezáměrných úniků zemního plynu z vrtů. Což je problém mimo jiné i v USA, kde jsou ceny zemního plynu velmi nízké. V tuto chvíli se tedy nevyplácí v mnoha případech budovat infrastrukturu nutnou pro dopravu plynu k zákazníkovi. Obecně se ovšem firmy typu Exxon a Chevron drží toho, co umí nejlépe, vrtání břidlic v permské pánvi v Texasu a Novém Mexiku, hlubinné těžby na moři a obchodování se zemním plynem. Chevron ve nedávno koupil menší ropnou společnost Noble Energy, aby zvýšila své dostupné zásoby fosilních paliv.
Lepší nechat pod zemí?
V Evropě se zdá být trend jiný. Řada evropských ropných manažerů se nechala slyšet, že věk fosilních paliv končí a že plánují ponechat významnou část svých zásob navždy pohřbenou. Tvrdí také, že musí chránit své akcionáře tím, že se připravují na budoucnost, v níž vlády přijmou přísnější legislativu v oblasti životního prostředí.
Typickým příkladem je společnost BP, o které zlé jazyky v kuloárech někdy říkají, že „páchá“ sebevraždu v přímém přenosu“. Společnost nedávno oznámila, že v příštím desetiletí zvýší investice do nízkoemisních výroben (tj. primárně do obnovitelných zdrojů) na desetinásobek dnešních objemů, tedy na pět miliard dolarů ročně. Zároveň chce snížit produkci ropy a zemního plynu o 40 procent. Royal Dutch Shell, italská Eni, francouzská Total, španělská Repsol a norský Equinor si stanovily podobné cíle. Několik z těchto společností snížilo své dividendy, aby investovaly do nových zdrojů.
Z minulosti už dobře víme, že podobné snahy nemusí končit dobře. Společnost BP se pokusila o přechod k „zelené energetice“ na přelomu 90. a 90. let 20. století pod vedením tehdejšího výkonného ředitele Johna Browna. Ovšem finanční výsledky z obnovitelných zdrojů byly zklamáním, a společnost British Petroleum to po několika letech symbolicky uznala, kdy upustila od nového výkladu zkratky svého názvu, který prezentovala jako „Beyond Petroleum“, tedy „po ropě“.
Když se novináři Browna letos v létě zeptali, dušoval se, že tentokrát to bude jiné. „Tlak je teď mnohem silnější,“ řekl údajně. Připomíná, že ekonomika obnovitelných zdrojů se výrazně zlepšila a investoři dávají firmám v mnohem větší míře najevo, že od nich přechod očekávají. BP tak například i na poměrně konzervativním americkém trhu vstoupila nedávno do projektů na velké větrné parky podél pobřeží států New York a Massachusetts. Guvernéři (a především většina voličů) těchto států chtějí snížit svou závislost na zemním plynu.
Práce na desetiletí
Která strategie se osvědčí? Je poměrně dobře možné, že obě. Jak evropské, tak americké společnosti se totiž chovají racionálně.
Spotřeba fosilních paliv ještě několik desítek let bude vysoká. A že tedy minimálně část fosilního bohatství stále uloženého pod zemí se podaří ještě prodat. Výměna vozového parku, světové flotily lodí pro dopravu zboží či dopravních letadel si rozhodně vyžádá dlouhou dobu. „Pokud se opravdu nad ropou a plynem smráká, někdo to zapomněl říct spotřebitelům,“ prohlásil nedávno Raoul LeBlanc, viceprezident výzkumné a poradenské společnosti IHS Markit. Za současných podmínek je nejen v USA je jednoznačně levnější pokračovat v produkci fosilních paliv.
Ovšem ředitelé evropských společností jsou v poněkud jiné situaci. Celková nálada ve společnosti je trochu jiná, navíc postavení evropských společností je politicky slabší. Tvoří celkově menší segment ekonomiky než v USA. Přitom se před nimi rýsuje reálná možnost, že o jejich tradiční produkty nebude zájem. Nebo ještě spíše, že budou přímo nelegální v horizontu několika desítek let. Z hlediska rozhodování velkých gigantů typu BP nejde o příliš dlouhé časové měřítko. Na rozhodování v řádech desítek let jsou zvyklé, protože celý proces, rozvoje a provozu ložisek trvá trvá také desetiletí. Jejich management tedy dospěl k závěru, že k zásadní změně obchodního modelu by měl přistoupit také s dostatečným odstupem. Společnosti by se tak mohly například vyhnout v důsledku zmařeným investicím do dalšího průzkumu a rozvoje dalších ložisek.
Je velmi dobře možné, že v krátkodobém měřítku za to budou evropské společnosti na trhu potrestány. Poptávka po ropě a plynu se v příštím roce skutečně nejspíše zvýší, a nejen Exxon minimálně část své původní tržní hodnoty získá zpět. Ale bude to stačit? Nebude mít v tu chvíli evropská konkurence již veliký náskok? Otázka doslova za biliony.
Pokud totiž trh s fosilními palivy dále neporoste, prostředky na získávání a průzkum dalších ložisek se nikdy nemusí vrátit. Ropy i zemního plynu je na trhu dost. A i když omezí další průzkum, společnosti jako BP mají slibná či přímo již důkladně prozkoumaná ložiska na desetiletí dopředu. Pokud ušetří za investice na jejich další rozvoj, uvolní se jim značné prostředky pro rychlejší diverzifikaci. V průběhu příštích 10-20 let tak může do nových projektů postupně investovat celkem značné sumy, které mohou zlepšit její výsledky v době útlumu fosilního trhu.
