Řada indicií jasně naznačuje, že výbušná situace kolem Záporožské elektrárny je důsledkem ruské snahy připravit Ukrajinu o cenný vývozní artikl a Evropu o potenciálně zajímavý zdroj elektřiny.
Největší evropské jaderné elektrárně věnují novináři i veřejnost v posledních dnech pozornost jen ze špatných důvodů. Opakovaně totiž docházelo k útokům na části infrastruktury v blízkosti závodu. Ruské síly zjevně přímo v areálu mají zaparkovanou vojenskou techniku (dobře vidět v tomto vláknu na Twitteru).
Situace znepokojila i Čínu, která jinak k ruskému útoku na Ukrajinu pouze mlčí. Její zástupce u OSN vyjádřil volal po maximální zdrženlivosti všech zúčastněných stran, jinak by mohlo dojít k „nenapravitelným škodám“.
Na první pohled je situace naprosto nepřehledná a nejasná. Obě strany se vzájemně obviňují z útoků a provokací. Kdo za to může, je bez přítomnosti nějakých nezávislých vyšetřovatelů na místě, nemožné. Ale ruské orgány dlouho blokovaly příjezd inspektorů Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Příjezd specialistů, kteří by mohly vyšetřit vojenský aspekt věci, tedy například vyhodnotit kdo a kdy mohl na elektrárnu střílet, je v současné situace nepředstavitelný.
I když tedy v tuto chvíli není možné dokázat, kdo za útoky stojí, můžeme si alespoň udělat představu o tom, kdo by mohl být v souvislosti s elektrárnou jaké zájmy.
Rychlé spojení
Jak už asi víte „Záporožská jaderná elektrárna“ se nachází na jihovýchodě Ukrajiny u města Energodar, v tzv. Záporožské oblasti. Elektrárna je svým výkonem první v Evropě a pátá na světě. Jejich šest reaktorů má celkový výkon zhruba 5,85 GW. Zprovozněny byly mezi lety 1985 a 1996.
Kdyby pracovala celý rok na plný výkon bez přerušení, její výkon by stačil na pokrytí zhruba dvou třetiny české spotřeby (brutto spotřeby, tedy včetně ztrát a elektřiny nutné a provoz energetického systému). Ve skutečnosti žádná elektrárna 100 procent času pracovat nemůže. V případě Záporoží platilo v posledních letech, že pracuje zhruba 60-70 procent času. I tak by tento zdroj dokázal sám pokrýt téměř polovinu české spotřeby.
Ruské síly oblast kolem elektrárny, a elektrárnu samotnou obsadily zkraje invaze, na začátku března letošního roku. Podle novinářů z amerického deníku Wall Street Journal, kteří mluvili se svědky a analyzovali dostupné satelitní záběry, je dnes v blízkosti poměrně velká posádka. V provizorních kasárnách v okolí závodu a v nedalekém městě Enerhodar je umístěno přibližně 500 ruských vojáků.
Ruské síly elektrárnu od jejího obsazení pracují na jejím zajištění. Komplex je chráněn protipěchotními minami podél nádrže, která přivádí vodu do reaktoru, i nádrží na chlazení vyhořelého jaderného paliva. Podle pracovníků elektrárny, ukrajinských představitelů a satelitních a mobilních snímků komplexu jsou na místě těžké zbraně včetně raketometů Smerč a raketometů Grad.
Sbohem, SSSR!
Až do jara letošního roku Záporoží dodávalo elektřinu do sítě, která byla dědictvím dob Sovětského svazu. Společně ji sdílely Ukrajina, Rusko a Bělorusko. Pro SSSR byla Ukrajina klíčovým energetickým centrem. V první polovině 20. století tu vznikly obří vodní elektrárny na Dněpru, v druhé polovině tu pak začaly vznikat velké jaderné zdroje.
Když se Sovětský svaz rozpadl, Rusko, Bělorusko a Ukrajina zůstaly energeticky propojeny a vzájemně obchodovaly s elektřinou. Po ruské anexi Krymu v roce 2014 začaly Ukrajina a Evropská unie přestavovat přenosovou soustavu země, aby se Kyjev mohla odpojit od ruské sítě a připojit se k evropské. V den invaze, tedy 24. února, prováděla Ukrajina shodou okolností test pro ověření stability své rozvodné sítě v případě po odpojení od rusko-běloruského systému.
Po invazi se celý proces jen zrychlil. Ukrajina se s Evropou rychle dohodly na propojení svých přenosových soustav. Proběhly ještě nutné testy a zkoušky, a pak se ukrajinská síť „spojila“ s naší. Synchronizace elektrizační soustavy kontinentální Evropy a elektrizační soustavy Ukrajina/Moldavsko dne proběhla 16. března 2022 místo v roce 2023, jak se původně plánovalo.
Záporožská elektrárna tedy v tuto chvíli je v ruských rukou. Ovšem elektřinu dodává do ukrajinské sítě, která s ruskou už není přímo spojena. A může z Ruskem okupovaných území dodávat dokonce i k nám do střední Evropy.
Mezi Ukrajinou a zbytkem Evropy totiž již začalo i obchodování s elektřinou. Evropští odběratelé tedy mohou kupovat ukrajinskou elektřinu a naopak. Komerční výměna elektřiny s energetickou soustavou Ukrajina/Moldavsko byla zahájena 30. června na propojení mezi Ukrajinou a Rumunskem a následně 7. července na propojení Ukrajina-Slovensko. Následovalo zahájení obchodování s elektřinou na ostatních propojeních (Ukrajina-Maďarsko a Moldavsko-Rumunsko).
Původně byl limit obchodů stanoven maximálně na 100 MW, což je tedy zhruba desetina maximálního výkonu jediného ze šesti reaktorů Záporožské elektrárny. Ovšem 28. července se provozovatelé přenosových soustav kontinentální Evropy dohodli na zvýšení obchodní kapacity s Ukrajinou/Moldavskem na 250 MW. Dalšího navýšení obchodní kapacity má být posouzeno v září „na základě úvah o stabilitě a bezpečnosti energetické soustavy“.
Můžeme si pomáhat
Evropa i Ukrajina na tomto propojení mohou vydělat. Na Ukrajině po invazi do značné míry ustal běžný hospodářský život. Země tedy může fyzicky vyrábět mnohem více elektřiny, než kolik v tuto chvíli spotřebuje.
Dodejme, že to není případ Záporožské elektrárny, která pracuje pouze na malou část svého maximálního výkonu: na začátku srpna byly v provozu pouze dva reaktory za šesti, a to ještě zhruba na 60 procent maxima. To by se ovšem mohlo změnit, pokud by se obě strany konfliktu dohodly.
Evropskou situaci znáte nepochybně ze zpráv sami: cena elektřiny je vysoká, a trh má velmi pesimistická očekávání ohledně nastávající zimy. Velkoobchodní ceny na příští rok vyskočily velmi rychle do rekordních výšin. Což velmi zjevně může souviset s tím, že dodávky ruského plynu do Evropy během zemi jsou mírně řečeno nejisté, a Kreml dává opakovaně najevo, že své závazky nemusí plnit – a ostatně už v je tuto chvíli neplní.
Ruská energetická zbraň v číslech
V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 procent tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů.
Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu.
Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021.
Rusko bylo také v posledních letech zároveň třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Rusku 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d.
Přibližně 60 % ruského vývozu ropy směřuje do zemí OECD a dalších 20 % do Číny. V listopadu, což je poslední měsíc, za který jsou k dispozici oficiální měsíční statistiky o ropě, dovezla Evropa z Ruska celkem 4,5 mb/d ropy (34 % celkového dovozu). Země OECD Asie a Oceánie dovezly v listopadu z Ruska celkem 440 tis. mb ropy (5 % celkového dovozu), zatímco země OECD Severní a Jižní Amerika 625 tis. mb (17 % celkového dovozu).
Prostřednictvím systému Družba dodává do Evropy zhruba 750 kb/d. Bezprostředně ohroženo je denní dodávky zhruba čtvrt milionu barelů ruské ropy, které putují přes Ukrajinu jeho jižní větví. Z ní jsou přímo zásobovány Maďarsko, Slovensko a Česká republika.
Největším jednotlivým odběratelem ruské ropy je Čína. V roce 2021 odebírala v průměru 1,6 mb/d ropy. Zhruba polovinu dodávaly do země ropovodní, druhá polovina putovala po moři. Rusko je rovněž významným dodavatelem ropy do Běloruska, Rumunska a Bulharska a produktů do většiny zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny.
Pokud jste si například chtěly na francouzském „předkoupit“ megawatthodinu na příští rok, museli jste zaplatit přes 1000 eur (cca 25 tisíc Kč) za megawatthodinu (MWh). Což je desetinásobek loňských cen a více než dvacetinásobek průměru cen za předcházející dekádu. Francouzské ceny byly v Evropě nejvyšší, ale velmi podobný vývoj byl i na dalších burzách. Třeba na pražské burze se prodávala MWh za 750 eur.
Ukrajina a Evropa si tak mohou na pohled zjevně pomoci. Evropa může snížit svou spotřebu zemního plynu dovozem elektřiny z ukrajinských jaderných (či uhelných) zdrojů. Kyjev zase může při dnešních vysokých cenách elektřiny získat z prodeje nemalé prostředky, které ve státní pokladně samozřejmě v tuto chvíli chybí.
Ukrajinská strana proto usiluje o co nejrychlejší navýšení objemů přeshraničního obchodu s elektřinou. Na setkání ministrů energetiky EU na konci července ukrajinský ministr energetiky German Galuščenko volal po mnohem rychlejším navyšování limitů. Pro server Politico řekl, že Ukrajina by mohla okamžitě zvýšit vývoz elektřiny na Západ z tehdejších 100 megawattů na 1 690 MW.
Jak jsme již uvedli, zatím zůstává limit na objemu 250 MW, který schválilo sdružení provozovatelů evropských sítí ENTSO-E. Jeho ostražitost je dána podle Politico do značné míry dána nejistou situaci na Ukrajině, včetně právě v Záporožské elektrárně. Pokud by tento nebo jiný ukrajinský zdroj náhle vypadl – a to nelze vyloučit – mohlo by to vyvolat potíže daleko za hranicemi Ukrajiny. Ukrajina přitom nemá nad elektrárnou přímou kontrolu, nemůže tedy za její provoz plně ručit.
Co chce Rusko?
Ukrajina by tedy zjevně ráda udržela elektrárnu v provozu a elektřinu z ní potenciálně exportovala, byť provoz je fyzicky v ruských rukou. Chce přitom spoléhat na mezinárodní úmluvy, podle kterých jaderné elektrárny nemají být cílem vojenských operací.
Moskva má samozřejmě jiné cíle. Odmítá „demilitarizaci“ elektrárny a hodlá si nad ní udržet kontrolu. Od jejího dobytí v prvních dnech války areál do značné míry uzavřelo před světem. Ruské síly, které zařízení kontrolují, opakovaně přerušily internetové připojení v okolí závodu a zabavily mobilní telefony ukrajinských pracovníků, kteří jej stále obsluhují, během jejich směn. Oblast nyní pokrývají ruské telekomunikační společnosti.
Někteří vysocí ruští představitelé, včetně místopředsedy vlády Marata Čuchullina veřejně prohlásili, že Záporožskou elektrárnu začlení do ruského energetického systému, nebo donutí Ukrajinu, aby za elektřinu platila.
Petro Kotin, šéf ukrajinského státního podniku Enerhoatom, v rozhovoru s deníkem The Guardian, který tvrdil, že ruští inženýři mají vypracovaný plán na přepojení z důvodu havarijního plánování. „Ukázali ho pracovníkům elektrárny a pracovníci elektrárny ho ukázali nám,“ tvrdí Kotin.
Začíná se střílet
Napjatá situace začala eskalovat v srpnu. Dne 5. srpna ve 14:40 otřásly elektrickou rozvodnou v blízkosti elektrárny výbuchy, které způsobily vypnutí jednoho z pouhých dvou zbývajících elektrických vedení vedoucích z elektrárny na jižní Ukrajinu.
Přestaly fungovat pevné telefonní linky a zaměstnanci se nemohli dovolat svým rodinám v sousedním Enerhodaru, kdy byly výbuchy také slyšet. Mobilní telefony, které si přinesli do práce, jim jako obvykle zabavila ostraha.
Podle Wall Street Journal si zaměstnanci elektrárny už před zahájením střelby všimli jedné nezvyklé okolnosti: zaměstnanci ruské státní společnosti pro atomovou energii chvíli před výbuchem bez vysvětlení opustili areál. Když se ozvala první exploze tlampače vyzvali zaměstnance, aby se nezdržovali na otevřených prostorách a skryli se v budovách elektrárny.
Ukrajinští pracovníci si všimli, že se ruští vojáci klidně pohybují směrem ke svým základnám. „Během tohoto ostřelování se chovali úplně jinak,“ řekl jeden ukrajinský technik pro reportéra Wall Street Journal: „Když nad stanicí prolétne jediný ukrajinský dron, Rusové v panice utíkají.“
První dělostřelecký granát dopadl poblíž rozvodny, ale to nebyl konec. Během dalších deseti dní dopadl do blízkosti areálu údajně zhruba tucet raket a střel. Ostřelování postupně vyřadilo z provozu čerpadla na odpadní vody, přenosové vedení a nedalekou čtvrť pětipatrových domů postavených pro zaměstnance.
Elektrické vedení, které bylo 5. srpna zasaženo střelbou, se nacházelo v tzv. šedé zóně mezi ruskými a ukrajinskými pozicemi a bylo třetím přenosovým vedením z elektrárny poškozeným v bojích od začátku války. Představitelé ukrajinského ministerstva energetiky uvedli, že inženýři se snaží poškozené vedení opravit, ale z bezpečnostních důvodů nechtěli uvést, kde k zásahu přesně došlo.
Dne 24. srpna pak došlo k dalším zásahům, které na přechodnou dobu odpojily elektrárnu od sítě úplně. Spojení se sítí přitom u jaderných zdrojů není pouze jednosměrné: elektrárna potřebuje elektřinu k pohonu chladících systémů. Co se stane, když elektřina není, to jsme mohli vidět v roce 2011 v elektrárně Fukušima.
Problém se podařilo napravit, ale připojení Záporožské elektrárny k ukrajinské síti doslova visí na vlásku. Tři ze čtyř hlavních vedení, jež elektrárnu připojují k ukrajinské rozvodné síti, byla během války zničena a dvě ze tří záložních vedení, která ji připojují k elektrárně konvenční, mají být rovněž nefunkční.
Již zmíněný šéf Energoatomuu Petro Kotin v rozhovoru pro ukrajinskou televizi uvedl, že pracovníci Rosatomu zahajují „postup, který jim umožní znovu připojit elektřinu z elektrárny na Krym“, a to prostřednictvím rozvoden na územích obsazených ruskými silami.
Když se Wall Street Journal Rosatomu zeptal, zda se toto tvrzení zakládá na pravdě, tiskové oddělení ruské společnosti odpovědělo: „Tato obvinění kategoricky a jednoznačně popíráme. Jsou zcela nepravdivá.“
Proč jaderná elektrárna potřebuje elektřinu
Jaderný reaktor totiž potřebuje neustále chlazení. Obvykle ho obstarává voda, která zároveň pohání turbínu vyrábějící elektrický proud. Reaktor se tedy zhruba řečeno v podstatě chladí výrobou elektřiny.
Když se ta zastaví, voda musí cirkulovat dál, jinak se zařízení přehřeje a hrozí problémy. I když se totiž zastaví štěpná, tj. jaderná reakce, stále vzniká „zbytkové teplo“ v palivu. Je to jen několik procent celkového výkonu reaktoru za běžných okolností, problémy to ovšem může způsobit vážné.
Proto je zapotřebí chladit palivo i po zastavení štěpné reakce v reaktoru. (To ve Fukušimě proběhlo ve chvíli, kdy se objevilo varování před tsunami.) Obvykle se to provádí ve speciálním bazénku vedle reaktoru, ale na manipulaci s palivem v tomto případě v žádném případě nebyl čas.
Oběh vody (nebo chladící kapaliny) reaktorem musí něco pohánět: obvykle to bývá elektřina pohánějící čerpadla. Když elektrárna přestane vyrábět proud nebo ho nedostává ze sítě, oběh vody reaktorem (a tedy chlazení) zajistí záložní systémy: obyčejné dieselové generátory. Ty by měly mít dost paliva na několik dní provozu. V principu by přitom není problém jednoduše do nich dolít palivo…
V případě havárie ve Fukušimě ovšem vlna cunami byla větší, než na jakou byla elektrárna dimenzována. Voda tak zaplavila a nezničila diesel generátory, čerpadla mořské vody, elektrické vedení uvnitř elektrárny a zdroje stejnosměrného napájení (baterie na blocích 1, 2 a 4). Vyjma bloku 6, kde zůstal provozu schopný vzduchem chlazený diesel generátor, byly všechny bloky bez zdroje střídavého napájení a bloky 1, 2 a 4 byly bez jakéhokoliv zdroje elektrické energie.
(Úvodní foto: Pohled na Záporožskou jadernou elektrárnu / foto DENAMAX/ CC BY-SA 4.0)
