S rozvojem obnovitelných zdrojů energie a chytrých sítí zcela evidentně roste význam provozovatelů přenosových soustav coby koordinátorů transferu elektřiny. Dobře si to uvědomuje i osm velkých provozovatelů přenosových soustav z Rakouska (APG), Belgie (Elia), Francie (RTE), Německa (Amprion), Itálie (Terna), Nizozemska (Tennet), Španělska (RED) a Švýcarska (Swissgrid). Ti se spojili, aby mohli účinněji prosazovat a koordinovat opatření, díky nimž bude možné dosáhnout stanoveného cíle – uhlíkové neutrality v roce 2050. Ve společné deklaraci, kterou zveřejnily v první polovině července, tyto společnosti uvádějí, že v souladu s cíli Pařížské klimatické dohody, evropského Green Dealu a souvisejícího legislativního balíčku Fit for 55 budou usilovat především o snižování uhlíkové stopy, zkvalitňování přenosových sítí a snazší integraci obnovitelných zdrojů energie.
Současná velmi dynamická proměna celého energetického sektoru je určována takovými trendy, jako jsou decentralizace, dekarbonizace či digitalizace. Tyto trendy jdou ruku v ruce s nástupem nových technologií a také služeb. A právě proto role provozovatelů přenosových soustav neustále nabývá na významu. Musí totiž řídit stále složitější a digitalizovanější systém, ve kterém se zvyšuje podíl velmi proměnlivých obnovitelných zdrojů energie a také velmi proměnlivého využívání elektřiny ze strany koncových spotřebitelů, kteří jsou navíc záměrně vedeni k tomu, aby v systému hráli stále aktivnější roli.
Různé expertní prognózy předpovídají, že v dohledné budoucnosti dojde k výraznému nárůstu poptávky po elektřině, ať již v souvislosti s rozvojem elektromobility, nebo městské infrastruktury, tzv. smart cities. V dekarbonizaci ekonomik jednotlivých evropských zemí proto bude elektřina hrát klíčovou roli a aktivity provozovatelů přenosových soustav tedy budou určující pro to, zda a jak se bude dařit plnit stanovené klimatické cíle.
Provozovatelé přenosových soustav se proto domnívají, že vzhledem k těmto okolnostem by se jejich hodnocení nemělo orientovat pouze na velikost jejich uhlíkové stopy a že by měli být – minimálně v rámci Evropy – výslovně uznáni jako klíčoví aktéři energetického přechodu (Energiewende). To znamená, že vedle informací o míře jejich emisí skleníkových plynů by měly být podle zcela přesné metodiky uváděny i jejich přínosy pro energetický systém jako celek. V současné době například platí, že přímé a nepřímé emise jednoho provozovatele přenosové soustavy dosahují průměrně 1 milionu tun ekvivalentu CO2 ročně. Dekarbonizační efekt, který by mohli mít všichni evropští provozovatelé přenosových soustav na energetický systém jako celek, by však mohl v dohledné době dosáhnout až 3 miliard tun ekvivalentu CO2, uvádí se v prohlášení iniciativy osmi evropských provozovatelů přenosových soustav.
Váhu tomuto údaji dodává mimo jiné i prognóza evropského statistického úřadu Eurostat, podle níž by měl podíl obnovitelných zdrojů na evropském energetickém mixu do roku 2050 tvořit více než 85 %. Takovýto podíl bude znamenat úplnou dekarbonizaci více než poloviny spotřeby energie na evropském kontinentu. Tomu bude muset odpovídat i kvalita přenosových soustav jednotlivých zemí – bude muset být opravdu vysoká.
