Společnost KHNP předložila technickou a cenovou nabídku na výstavbu jaderných elektráren v Polsku. Podle společnosti kontrakt zahrnuje výstavbu šesti reaktorů APR1400 o celkovém výkonu 8,4 gigawattu (GW). První by mohl být uveden do provozu snad už v roce 2033.
Polsko má v evropské energetice opravdu ojedinělou pozici. Žádná jiná země není tak závislá na uhlí. To v současnosti dodává zhruba tři čtvrtiny elektřiny.
Země má do budoucna velké plány, jak se tohoto sice domácího, ale obecně velmi „špinavého“ zdroje zbavit. V roce 2040 by měl podíl tohoto fosilního paliva místo ze současných cca 73 procent klesnout na 11 až 28 % do roku 2040 v závislosti na ceně emisních povolenek.
Významným faktorem má být stavba hned několika jaderných elektráren. Polsko plánuje výstavbu několika moderních, ale svým principem osvědčených a velkých tlakovodních reaktorů. Polská energetická politika do roku 2040 předpokládá, že v roce 2033 bude uveden do provozu první blok polské jaderné elektrárny o výkonu přibližně 1-1,6 GW. Další bloky budou realizovány každé 2 až 3 roky a celý jaderný program počítá s výstavbou šesti bloků o výkonu až 9 GW.
Podle plánů polské vlády by první jaderný blok měl být postaven v Gdańsku a jeho provoz se očekává už v roce 2033. Druhý jaderný blok bude s největší pravděpodobností postaven v lokalitě Belchatów.
Kdo se hlásí?
V rámci světového trhu s jadernou energetiku jde samozřejmě o velmi zajímavou příležitost. Svůj zájem projevilo několik dodavatelů. Vyloučeni jsou dlouhodobě dodavatelé ruští, které polská vláda nechtěla z geopolitických důvodů přiznat, ani když se o plánu začala debatovat. Po napadení Ukrajiny a v situaci, když Rusko chce Varšavě zastavit dodávky zemního plynu, je něco takového už zhola nepředstavitelné.
Jako první svou nezávaznou nabídku Polsku předložila nabídku francouzská společnost EDF, a to v říjnu 2021. Návrh údajně zahrnuje výstavbu a provoz čtyř nebo šesti reaktorů EPR ve 2-3 lokalitách.
Snad v červnu letošního roku by měla následovat se svým návrhem společnost Westinghouse (společně s firmou Bechtel). Jedná se o technickou část nabídky USA polské vládě a jeden z prvků provádění mezivládní dohody mezi Polskem a USA o spolupráci při rozvoji programu jaderné energetiky. Jinak řečeno, za americké jádro mohutně lobuje i americká administrativa.
Westinghouse ovšem předstihla v posledních dnech asijská konkurence, konkrétně korejská společnost Korea Hydro & Nuclear Power (KHNP). Ta předala polským představitelům svou vizi případné spolupráce. KHNP patří státní společnosti Korea Electric Power Corporation (KEPCO). Provozuje všech 24 jaderných bloků v Jižní Koreji.
Šest velkých
Nabídka předpokládá výstavbu šesti reaktorů APR-1400 o celkovém výkonu 8,4 GW. APR-1400 je evoluční tlakovodní reaktor, který má svůj původ v modelu CE System 80+. Jeho hlavním projektantem je společnost Korea Engineering Company, produkuje 1400 MWe a jeho projektovaná životnost je 60 let. Nahrazuje standardizovaný projekt OPR-1000 o výkonu 995 MWe, kterých Jižní Korea postavila 12.
První dva bloky APR-1400 – Shin Kori 3 a 4 – byly uvedeny do komerčního provozu v prosinci 2016, resp. v září 2019. Výstavba dalších dvou bloků APR-1400 jako Šin Kori 5 a 6 byla zahájena v dubnu 2017 a září 2018. Jejich uvedení do provozu je plánováno na březen 2023 a červen 2024.
Čtyři bloky APR-1400 byly postaveny také v lokalitě Barakah ve Spojených arabských emirátech. První dva z těchto bloků byly připojeny k síti v srpnu 2020, resp. v září 2021. Zatím se je tedy daří dostavovat během zhruba osmi let výstavby. Ovšem stavět v Evropě není úplně stejné jako v Koreji či na středním Východě.
V případě Polska je ovšem výhodou, že minimálně některé lokality mají stát na břehu moře a díly lze tedy dopravovat na stavbu po vodě. S tím se podle odborníků při stavbě korejských reaktorů počítá a doprava některých podmínku například v českých podmínkách by mohla být velmi obtížný a zatím nevyřešený problém.
Značným plusem typu je, že projekty KHNP se zatím daří realizovat v podstatě vždy v rámci předem stanovených termínů a v rámci nastavených rozpočtů. Jak jsme ovšem říkali, v případě Polska jde pro výrobce o novou zkušenost s prací v náročnějším evropském regulatorním prostředí (tím nemyslím ani tak co se týče jaderných částí stavby, ale obecně co se týče velkých staveb). Musí si v Polsku najít dodavatele, shodu s dohledem a tak dále.
Korejské zařízení splňuje v podstatě všechny mezinárodní požadavky a dnes běžné standardy. Model se vyznačuje výrazně zvýšenou úrovní bezpečnosti díky pasivnímu bezpečnostnímu systému a dalším řešením, např. dostatečnou odolností proti účinků nárazu osobního letadla, dodatečným bezpečnostním opatřením zavedeným po havárii ve Fukušimě a řešením kybernetické bezpečnosti, zdůraznila korejská společnost.
Kromě toho byly do předložené nabídky zahrnuty podrobnosti, jako je harmonogram výstavby a plán řízení projektu. Jihokorejská společnost se ve své nabídce odvolává také na vybranou lokalitu, přenos technologií a odbornou přípravu a vzdělávání, což jsou pro polskou vládu důležité aspekty, zdůraznila KHNP.
Finanční nabídka podporovaná jihokorejskou vládou zase zahrnuje komplexní plán financování a možnosti pro KHNP a korejské vládní instituce, jako jsou exportní úvěrové agentury (ECA), zahraniční rozvojové agentury atd., aby podpořily investici a splnily finanční požadavky projektu.
Co všechno se může zvrtnout
Dobrý příklad toho, jak se moc může velký projekt typu jaderné elektrárny zvrtnout, je stavba finské elektrárny Olkiluoto. Ta leží na druhé straně Baltského moře od polských břehů, a i když se elektrárna konečně rozjíždí do běžného provozu, ve kterém snad vydrží další nejméně půl století, její jméno je v oboru synonymem pro špatně připravené projekty.
Finská vláda obecnou žádost o záměru výstavby jaderné elektrárny schválila na počátku roku 2002. V roce 2005 schválila samotnou výstavbu, která pak v létě téhož roku byla zahájena. To tedy znamená, že tento jeden blok se stavěl zhruba 17 let.
Problém byl přitom již se samotnou přípravou projektu. Dnes se komentátoři a znalci shodují, že nešlo o ideální typ spolupráce prakticky na všech stranách. Hlavním dodavatelem se stalo konsorcium firem Areva a Siemens (tehdy známé jako Framatome). Elektrárnu měly dodat „na klíč“. Nad konkurencí (GE a ruský Atomstrojexport, který byl ovšem vyřazen z formálních důvodů) francouzsko-německá skupina zvítězila především díky ceně.
Areva, která potřebovala velkou stavbu, nabídla, že projekt dokončí levně a rychle. Projekt byl tedy uzavřen na fixní cenu 3,2 miliardy euro a s řadou velmi bolestivých finančních sankcí za pozdní dodání – u reaktoru, který nikde jinde na světě nestál. Vznikl tak vztah, který nahrával ostrým sporům: TVO průběh výstavby sledovalo jen v omezené míře – vždyť byla „na klíč“ – a tak bylo například překvapeno, že Areva si vybralo subdodavatele primárně podle ceny.
Při zpětném hodnocení se analytici a znalci celkem shodují v tom, že velkou roli v problémech hrála jak samotná, velmi „přísná“ podoba smlouvy o stavbě, tak především nezkušenost Arevy. Ta neměla dostatek kvalifikovaných zaměstnanců a kapacit na dohled nad projektem (což zahrnovala i části, na které se obecně nespecializovala). Audit vypracovaný na zakázku francouzské vlády také dospěl k názoru, že i v Arevě bylo interně jasné, že informace ohledně plánované délky výstavby jsou lživé. Společnost si tak chtěla zvýšila šnace na získání zakázky.
Původně odhadovaná cena 3,2 miliardy eur tak ani zdaleka nebyla dodržena. V roce 2012 Areva odhadla celkové náklady na 8,5 miliardy eur, ale to je nejspíše ještě „podstřelený“ odhad. Firma ovšem žádnou aktualizaci nákladů nezveřejnila – což samozřejmě samo o něčem svědčí. Zadavatel a provozovatel, společnost TVO, pro média otázku celkové ceny elektrárny nechce komentovat. Na jaře letošního roku ovšem uvedl, že jeho investice – vzhledem k typu smlouvy nižší než cena stavby – činila zhruba 5,7 miliardy eur.
Zkušenost Arevy je tedy nepochybně bolestivá. Finský reaktor se ovšem podařilo minimálně dostavět. Ostatně, není divu, Finové náročné jaderné projekty umí připravit, ukazují jiné příklady.